Maya Kotori - POZASTAVENO

.kapitola 1.

„Děláš si srandu? May! Zastav to, podívej jak sněží! Včera večer jsem si umývala hlavu nemůžu ji mít hned zničenou!"
stěžuje si Nagisa. Má nejlepší kamarádka, která si včera večer pracně umývala své černé kadeře, aby je dnes mohla ukázat světu. Ale kdo by řekl, že bude v polovině dubnu sněžit. Nikdo. Jenom moje zmatení spouští různé druhy počasí. Otázkou však stále zůstává jak se to zastavuje.

„Nagi, já bych ráda, ale víš že nevím jak," nervòzně se uchechtnu a tím si vysloužím rozzuřený pohled.

„Víš jak se to spouští, takže taky víš jak se to zastavuje," řekne rozhodně a dá si kapuci své šedé mikiny na hlavu. Copak já vím jak se to spouští? Dělá to samo.

„Nevím. Je jedno v jaké náladě jsem, buďto začne sněžit nebo pršet a já nevím jak to zastavit," zoufale začnu rozhazovat rukama. Možná když začnu mávat tak se to zastaví.

„Um, co děláš?" tázavě si mě sjede pohledem Nagisa a já stáhnu ruce zpět dolů.

„Čaruju, nevidíš?" zacukají jí koutky a pak se začne hlasitě smát. Lidé se za námi otáčejí a mě zajímá jestli je to kvůli mému představení před pár minutami, anebo kvůli mé umírající kamarádce.

„Spíš to vypadalo jak retardovaný lachtan," utře si slzy z očí a narovná se, „takhle se opravdu nečaruje, May."

„A jak se to tedy dělá?" zkřížím naštvaně ruce na prsou. Jako by ona o tom něco věděla.

„To bys měla vědět ty. To kvůli tobě teď polovina lidí musí vytáhnout zimní oblečení, kámoško," projde kolem mě a jdeme do parku, kam jsme měly původně v plánu jít.

„Omlouvám se, ale já opravdu nevím jak to ukončit," rozhlédnu se po lidech kolem, kteří je klepu zimou. Omlouvám se vám!

„Fajn, tak jinak," povzdechne si Nagisa a já na ni přesunu svůj zrak, „co tě žere? Co se děje tentokrát, že jsi musela spustit tohle," ukáže všude kolem sebe a spustí zoufale ruce podél těla.

Zná mě moc dobře. Vždycky tu pro mě byla když se ke mně ostatní otočili zády a já měla pocit, že nejsem dost dobrá kamarádka. Ten pocit přetrvává. Ona je úžasná. Je chytrá, krásná, hodná a pro každého se tu snaží být, i když sama uvnitř trpí. Chtěla bych být jako ona.

„Je toho moc," špitnu a podívám se do země. Je mi jasný co teď odpoví.

„To je všechno? Nic víc mi neřekneš? Říkáš mi úplně všechno. Dokonce i jaké spodky měl pan tajemný," zrudnu. Jak si tohle může pamatovat? Taková kravina!

„Nagiso!" začne se hlasitě smát, sotva se může nadechnout. Dnes si obzvlášť připadám jako klaun, jehož posláním je všechny okolo sebe rozesmát.

Pan tajemný je přezdívka pro člověka, který se mi začal objevovat ve snech. Ve čtrnácti letech jsem ho potkala poprvé na plese, ve snu. Vyzval mě k tanci a pak se mi o něm mnohokrát zdálo. Myslela jsem si, že je to jen opakující se sen. Než se mi věci odtamtud stávaly realitou. Například písemka ve škole, na kterou jsem další týden psala a dostala nejlepší známku ze třídy, protože jsem si pamatovala odpovědi. Anebo naopak když měl můj mladší bratr spadnout ze židle, ale já přišla zrovna ve chvíli, kdy se začala kývat.

Člověka z toho snu neznám. Když spím vím moc dobře kdo to je dokonce i jak vypadá, jenže jakmile se probudím nepamatuju si vzhled a ani jméno.  Jednou jsem dala na radu Nagisy a napsala si na dlaň otázku 'jak se jmenuješ'  fungovalo to, ale pan tajemný se rozzuřil. Na co prý potřebuju vědět jeho jméno, vždyť stačí, že se vidíme takhle. NE NESTAČÍ. Chci znát jeho identitu. POTŘEBUJU vědět kdo to je. Po tom incidentu se mi už neobjevil a já se nedokázala dostat k němu. Přesto mám v hlavě vzpomínky na náš útěk z psychiatrické léčebny, plavání v bazénu, útěk před monstry a hledání mé mámy, anebo než jsem umřela na otravu jedovatým plynem. Jo, hezké vzpomínky...