Maya Kotori - POZASTAVENO

.kapitola 9.

„Dělej, čeká se jenom na tebe!" zavolá na mě Wendy z chodby, když se snažím co nejrychleji domalovat. Dnes je ten den, kdy jdeme na koncert Dvojníků a já se nemůžu dočkat. Nebýt Nagisy, ani bychom se tam nedostaly.

„Už můžeme jít!" vyběhnu co nejrychleji z koupelny a běžím si obout boty. Máma se s námi z kuchyně loučí a stejně tak bráchové z obývacího pokoje. My s Wendy vyjdeme z bytu a jdeme za Nagisou a jejím tátou, který nás odveze, dolů.

„To vám to trvalo," ušklíbne se a předstírá, že se dívá na své vymyšlené hodinky. Jenom nad ní protočím pobaveně očima a jdu ji obejmout.

„Moc se omlouvám, je to moje chyba," Nagisa nadzvedne tázavě obočí.

„Tvoje? To je divný, odkdy chodíš pozdě?" zasměje se krátce a má pravdu. Jsem člověk, který chodí vždycky na čas anebo o půl hodiny předem. Přijít pozdě je pro mě zázrak.

„Není čas ztrácet čas! Jdeme," zavelí moje mladší sestra a nastoupí do auta, ve kterém sedí táta od Nagi. To samé uděláme i my s mou nejlepší kamarádkou a začneme ve sluchátkách vyhrávat naše oblíbené písničky.

„Nemůžu uvěřit tomu, že je opravdu uvidíme," rozzáří se Wendy a kouká z okna ven. Musím se usmát. Mám obrovskou radost i za ni, protože jeden z jejich nejlepších přátel je právě jeden ze zpěváků skupiny Dvojníci. Ti dva se však v životě neviděli, protože mají hodně práce. Hlavně Felix, ano jeho jméno. On a Wendy jsou nerozlučná dvojice takže je zázrak ji vůbec někdy odtrhnout od telefonu když má Felix čas.

Wendy jsem ještě dneska přemlouvala, jestli by nemohla napsat Felixovi o návštěvu do zákulisí. Tři hodiny jsme čekaly na odpověď než nám přišlo 'ano' nad kterým jsme radostně proskákály snad celý byt.

„Budu upřímná, já taky ne," zasměje se krátce Nagi společně s mojí sestrou, mezitím co já hledím z okna ven a sleduji míjící se krajinu s auty a lidmi. Jenom odpočítávám minuty kdy samotný koncert začne a kdy se dostaneme na místo konání. Už se nemohu dočkat. Bude to nezapomenutelný zážitek.

***

„Tak tohle je šílený," prohlásím, když zastavíme na parkovišti nedaleko místa konání koncertu a před námi se tak objeví osvícený stadión s nespočet lidmi- fanoušky, kteří taktéž přijeli na Dvojníky stejně jako my. Napadlo mě, jestli mezi nimi neuvidím nějakou povědomou tvář, ale je tu spousta lidí, takže si nedokážu všechny dostatečně prohlédnout a tak si je k někomu přiřadit.

„Jsem nervní," nasucho polkne má kamarádka a já ji pohladím po zádech, aby věděla, že tu jsem s ní a může být klidná. Nedovolím, aby byla na něco sama. Vždycky tu budu s ní a nehodlám tohle rozhodnutí měnit.

„Honem ať jsme tam čl nejdřív!" jásá Wendy a kde rychlým krokem ke vchodu. My ji s Nagi následujeme, aby se nám mezi těmi lidmi neztratila.

Jakmile všechny tři vejdeme dovnitř, nestačíme se divit. Nejen, že je všude kolem nespočet lidí a je tu hlasitá hudba, ale také celé pódium, i fanoušky, osvětlují záře ze stropních světel všech barev a dokonce i z horních pater, kde se nachází další milovníci Dvojníků visí světýlka, která blikají různými barvami. Momentálně svítí do rytmu hudby, která se nese z reproduktorů a střídají se tam červená s černou a bílou.

„Vážně jsme tady," rozhlíží se dokola moje mladší sestra se zářivým úsměvem na rtech. I já sama tomu nemůžu uvěřit. Jsme jejich fanynky už pár let, ale v životě nás nenapadlo, že se tohoto dne vůbec dožijeme a teď tu stojíme všechny tři kousek od pódia, kam by stačilo se jen natáhnout, abychom na něj dosáhly, a nemůžeme uvěřit, že se to opravdu děje a není to jenom nádherný sen. Protože pokud se mi to jen zdá, nechci se nikdy probudit. Prosím.