Černé oči [upravuje se]

5. kapitola

...najednou uslyším kroky...

Ztuhne mi krev v žilách. Zastavím se a rychle se otočím. Musím se smát.
Asi 2 metry ode mě hopká malý králíček. Jen si tak v klidu prostě hopká a já jsem z něj skoro umřela strachy.

✨TIME SKIP✨

Dorazím domů v šest. Sednu si na sedačku a po několika hodinách se podívám na mobil. Mám pár nepřečtených zpráv které si asi ani nepřečtu, ale pak si jedné speciální zprávy všimnu. Ano, je od Jakuba.
,,Ahoj, jak se máš?" Píše.
,,Čau, mám se fajn! Ty?" Odpovím.
Ještě si jí nepřečetl, takže nečekám na odpověď a jdu si udělat něco k jídlu.

Hranolky s kečupem. Moje ideální představa o každodenním jídle... samozřejmě dnešek není výjimkou. Zjistím že bohužel nemám hranolky. Ale i přes překážku, která je docela zásadní... se nenechám odradit. Oloupu si brambory a nakrájím je na tenké kolečka, které pak dám na plech a následně do trouby.

Mezi tím co se mi v troubě dělá večeře, jdu si uklidit nepořádek v pokoji. Když přijdu dovnitř, vzpomenu si že jsem se nepodívala jestli mi napsal Kuba. Vyndám mobil a podívám se. Napsal. ,,19:30 Hřiště. Prosím přijď. Musím ti něco říct." Píše. Opět se mi rozbuší srdce.

Po chvilce se vzpamatuju a vzpomenu si na své pečené brambory a běžím dolů. Nevím jak dlouho jsem v pokoji stála, ale očividně dost dlouho... Brambory nejsou spálené, ale jen křupavé, což je divný.

Vyndám je z trouby a jednotlivé brambory si dám na talíř. Do mističky zvlášť kečup. Jdu do svého pokoje, sednu si za stůl, pustím si další díl Gilmore Girls a začnu jíst. 

Není nic lepšího...

✨TIME SKIP✨

19:20 

Už vás nebudu trápit s výběrem mého outfitu. Prostě jsem si vzala hezké oblečení(😂). Nalíčila jsem se, ale ne tak výrazně jak obvykle. Vlasy jsem si vyžehlila a sepnula vzadu malým skřipcem.  Když jsem se na sebe podívala v zrcadle, musela jsem uznat že mi to docela sluší. 

19:30

Když dorazím na hřiště, už se stmívá a je šero. Okolo hřiště vedou tři různé cesty. První vede k mému baráku, druhá vede ke škole a třetí do hustého a temného lesa. 

Nikomu jsem neřekla že jdu...asi na rande? Ale je mi to jedno, protože kdybych to řekla třeba mamce, zešílí. Stopro by to u někoho jiného nebylo jiné.

Jakub už je na hřišti a čeká na mě. Usměje se když mě vidí přicházet a já mu ten úsměv oplatím. Když přijdu blíž, obejme mě. Chvilku nejsem schopná se hýbat. Když mi dojde co se děje, obejmu ho taky. Po chvilce se odtáhnu.
,,Díky že jsi přišla." Zase se na mě usmívá tím svým kouzelným úsměvem. Uznávám že je krásný. I úsměv i Jakub.

,,Jdeme se projít?" Zeptá se Jakub ale nečeká na odpověď a vyrazí na cestu k lesu. Trošku se leknu. Chce jít do lesa? I přes moje obavy, jdu za ním. Z nějakého důvodu mu věřím.

Chvilku jen tak jdeme a povídáme si. Samé nezajímavé věci.

,,Víš Zoe... ještě nikdy jsem nepotkal nikoho...nikoho jako jsi ty. Ty jsi...prostě jsi fajn...Taková jiná než všechny ostatní holky...a...asi se mi...líbíš..." Zastaví se. Taky se zastavím. Díváme se na sebe. Asi vypadám jako debil, ale je mi to jedno.
,,Emm...asi díky...taky jsi faj..." Neřeknu to, protože si mě přitáhne blíž a políbí mě. Jsem v tranzu. Po chvilkce prostě zavřu oči. Obejmu ho kolem krku a začnu ho hladit ve vlasech. Jeho ruce se pohybují po mých zádech. Mám z toho husí kůži. Nikdy jsem takový pocit nezažila.
Po chvilce se odtáhnu, protože nemůžu popadnout dech. Opřu se o strom který je naštěstí hned vedle mě. Oddechuju. Kuba mě pozoruje těma jeho sladkýma očima.

✨TIME SKIP✨

Když přijdu domů, lehnu si na postel a prostě přemýšlím. Přemýšlím o tom co se vlastně dneska stalo. Jakub mě políbil. Líbím se mu. On mě asi taky...

,,Zoe? Jsi doma?" Ozve se mamky hlas od schodů.
,,Jo, jsem. Proč?"
,,Pojď dolů brácha přijel na večeři"
Cože? Brácha? Tady a teď? Se vsadím že něco chce. Jinak by ho ani nenapadlo přijet.
,,Jo už jdu, moment!"

[back to the past]

,,Ťuk ťuk? Můžu dál?" Ozve se bratrův hlas když nakoukne do mého pokoje.
,,Jsi v pohodě? Nikdy se mě na tohle neptáš..." Jsem z toho dost překvapená že se mě zrovna on ptá.
,,Jo...no..." Trošku zaváhá.
,,Chtěl jsem ti něco říct." Pokračuje.
,,Jsem tady a poslouchám, tak říkej." Obejme mě. I přes moje překvapení ho taky obejmu.
,,Děje se něco?" Teď už si vážně dělám starosti. Odtahnu se.
,,Jo..."
,,A co?"
,,No, víš jak jsem ti říkal o Jasmine?"
,,Jo vím."
,,Tak jsme se rozhodli že bude nejlepší když se k sobě nastěhujeme."
,,Aha... Takže nás tu prostě... necháš?" Chce se mi brečet.
,,Takhle to neber, prosím. Chci žít svůj život."
,,A tady jako žiješ něčí jiný?" Chápu že chce pryč, ale já ho tady chci.
,,Víš jak to myslím a že to není kvůli tobě."
,,Vím... Je to i kvůli našim, že?"
,,Možná... Trošku jo."
,

Vím že jste se poslední dobou hodně hádali a chápu že chceš odtud pryč."
Mlčí.
Nechce to popřít ale ani potvrdit, vím to protože ho moc dobře znám (logicky).
,,Kam se chceš odstěhovat? "
,,Jasmine má být asi 6 km odtud, tak prozatím k ní."
,,Budeš za námi jezdit?"
,,Joo, samozřejmě!"

[back to the present]

Jak tak jdu dolů po těch schodech za bráchou, přemýšlím jak to byla hrozná lež. Odstěhoval se asi před šesti měsíci a za tu dobu tady byl přesně pětkrát. To asi znamená 'samozřejmé' dojíždění. Je mi z toho fakt smutno.

Přijdu do Kuchyně. Všichni sedí u stolu a koukají se na mě.

,,Jé, ahoj Zoe. Ty jsi zase vyrostla."Usměje se, sice vidím že to myslí vážně, ale nic to nemění na tom že mě opustil.
,,Čau." Řeknu a doufám že je tam dost slyšet jak mi ublížil tím že mě opustil.
,,Em ahoj." Otočím se na jeho přítelkyni.

Jasmine je blondýnka a je to přesně taková ta pick me holka, u které si kluci nevšimnou, jak moc pick me je. Upřímně jí nemám vůbec ráda. Ráda bych řekla že je alespoň hezká, ale lhala bych. Nevím co se na ní bráchovi líbí. Že by její zářivé fialové nehty? Přemakeupovaný make-up? Nebo snad ten její pištící hlásek?

,,Nazdárek párek!" Řekne (skoro zapiští) sladkým pištícím hláskem.
,,Přijeli jsme vám něco oznámit." Ujal se slova brácha. Pronesl to velmi důležitým tónem.