Černé oči [upravuje se]

2. kapitola

Už na to neodpovím, otočím se a odcházím do svého pokoje.

,,Kampak, kampak mladá dámo?" Zakřičí mamka. Upírala na mě pohled, který nedokážu rozluštit.
,,Co s tím chceš dál dělat? Je 26. listopadu a ty těch poznámek máš už 18!" Rozhodnu jí neříkat že jich mám 19...
,,Já nevím." Odpovím podrážděně. Hned toho ale začnu litovat.
,,Jo tak ty nevíš?"
Nic neřeknu a koukám do země.
,,Ale já to vím, budu tě prostě muset omezovat. Takže dostaneš limit na mobil, žádný linky si už malovat nebudeš a budeš se učit!"

Doháje. Tohle jsem přesně nechtěla.
Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla jsem do svého pokoje. Nereaguju na to, jak na mě mamka volá.

Sedla jsem si na zem a obejmula jsem si kolena.
Bylo mi do breku.
Ne kvůli mobilu nebo linkám.
Ale kvůli tomu že mě nikdo nedokáže pochopit a jsem na všechno sama.

Po chvilce jsem ucítila jak mi něco fouká teplý vzduch na roku. Zvednula jsem hlavu a musela jsem se usmát.
K ruce mi čuchala Lia. Moje kraličice.
Vzala jsem jsi ji do náručí a začala jsem se s ní mazlit.

Lia je krátkosrstý, béžový, zakrslý králíček. Mám štěstí že jí mám. Vždycky pozná když jsem smutná a přijde mě rozveselit. Sice netuším jak, ale je to prostě tak.

✨TIME SKIP✨

Je asi osm hodin večer. Já jsem sama doma a koukám na Gilmore Girls a u toho jím popcorn.

Koukám se takhle večer jenom protože mamka jela na nějakou pracovní večeři, táta nemá čas mě hlídat protože pracuje v pracovně a můj starší brácha je u svojí přítelkyně na pár dní. Tak proč neporušovat zákazy?

20:14

Zazvoní zvonek. Předpokládám že si toho táta ani nevšiml a tak jdu dolů ke dveřím.
Když otevřu dveře, docela mě překvapí že je to nějaký cizí kluk.

,,Ahoj, kdo jsi a co potřebuješ?" Zeptám se s kamenným výrazem.
,,Ahoj, já jsem Jakub. Včera jsme se s rodinou přestěhovali, támhle do toho domu." Řekne a ukáže na protější dům.
,,Slyšel jsem že tady bydlí nějaký kluk v mém věku, tak jsem se chtěl seznámit. Moc lidí tu neznám..." Řekne.
,,Jo...já mám bráchu ale ten teď není doma, sorry. Jinak já jsem Zoe." Řeknu já a podám mu ruku.
Přijme ji.
,,Těší mě. Nechodíš náhodou na Legerovu školu?" Trošku mě to překvapí, ale odpovím normálně.

,,Chodím."
,,Já tam od zítra chodím taky."
,,Super, budeš jezdit busem?" Překvapí mě že se na to zeptám. Hlavně ať to nevypadá že chci aby jezdil semnou. Ale nemůžu popřít že nechci.
,,Jo asi jo. Ty jezdíš busem?"
,,Jo jezdím, máme jen jedno auto a s tím jezdí táta do práce." Já se nepoznávám. Fakt si s někým tak moc povídám?

,,Jo, to chápu." odpoví.

✨TIME SKIP✨

Fakt nedokážu pochopit co se to semnou děje. Nemůžu na Jakuba zapomenout.
Jak se s ním dobře povídalo... Jak se usmíval... Jak se na mě koukal...

Vyběhnu po schodech do svého pokoje a praštím sebou do postele. Přemýšlím...

Najednou si uvědomím že se usmívám.

Já jsem fakt divná.

✨TIME SKIP✨

Když jsem se probudila, nejdřív jsem si vůbec nemohla vzpomenout na to, co se stalo předchozího dne večer.

Pak mi to došlo...

Dneska mám s Jakubem sraz před barákem a jdem spolu na autobus!

Tohle mě natolik motivovalo že jsem vyskočila z postele a běžela jsem do koupelny. Umyla jsem si vlasy a vyžehlila je. Potom jsem se nalíčila. Už jsem si nemohla udělat linky protože mi je mamka včera zabavila, ale použila jsem řasenku, černou tužku pod oči a rozjasňovač.
Potom přišla jedna z nejsložitějších částí... Outfit.

✨TIME SKIP✨
(Protože všichni víme jak je těžký vybrat outfit)

Asi mám vybráno. Modré oversize džíny, bílí svetr s černými pruhy, černý kabátek, bílé Nike tenisky a nějaké doplňky.
Podívám se na sebe do zrcadla. Není to nejlepší ale ani nejhorší.

S hrůzou zjistím že nestíhám.

Vběhnu do kuchyně, popadnu toust co leží na talíři a běžím se obout.

✨TIME SKIP✨

Už jsme v autobuse. Stojíme vedle sebe mezi hromadou lidí.
Chudák autobus. Úplně praská tím jak moc přeplněný je.
Zároveň jsme natrefili na fakt super řidiče. Zatáčky řeže jak kdyby měl devět životů. Doslova.

Mlčím a snažím se nespadnou. Kuba taky mlčí.

Najednou se bus tak strašně prudce nakloní, že ztratím rovnováhu a už si myslím že fakt spadnu.
Když najednou cítím jak mě Kuba chytí kolem pasu a přitiskne mě k sobě, takže nemám šanci spadnout. Vrátila se mi rovnováha a už nepadám, ale Kuba mě pořád drží a kouká se mi do očí... já jemu taky.
Nějakou dobu takhle stojíme. Po chvilce mi to dojde a odtahnu se.
,,Děkuju..." Řeknu a trošku se začervenám.
,,Jo, nemáš zač..." Usměje se tím jeho zářivým úsměvem.

Když dorazíme do školy, rozloučíme se a jdeme každý do svých tříd.
Je mi líto že nemůžeme chodit do třídy spolu...

Hodiny plynou a já mám hlavu pořád u Jakuba. Nedokážu se přimět abych dávala pozor. To prostě nejde.

Proč prostě jsou nějaký atomy s atomama a nějaký plusy a mínusy a bla bla blaa. To prostě nepochopím Přemýšlí během fyziky, ale žádný rozumný důvod mě nenapadne.

Jak jsem ráno spěchala, zapoměla jsem si udělat svačinu. Mám docela hlad, takže jediný co můžu dělat je jít ke školnímu automatu na různý pečivo a sladkosti, abych neumřela hlady.

Jdu k tomu automatu. Nevšímám si lidí kolem mě a snažím se po cestě najít nějaký drobný v mojí tašce.

Jak si tak jdu a nedávám pozor, najednou do někoho vrátím. Začnu se omlouvat a zvednu hlavu. Dívají se na mě ty krásné tmavě hnědé oči. Jakubovi oči...
_________________________________
PROSÍM HLASUJTEE 🤍