Černé oči [upravuje se]

10. kapitola

Referát dopadl dobře. Získaly jsme za něj nějaké ocenění či co. Blbé na tom ale je, že mi to závěrečnou známku z občanky nezlepší. Na druhou stranu, mám z toho referátu radost, protože jsem se s Kirou docela skamarádily. Konečně někdo, kdo je v mé škole normální.

Stojím na autobusové zastávce a přemýšlím o plánech na dnešek. Chci si uklidit v pokoji a taky s něčím pomoct mojí mamce. Včera se totiž vrátila z nemocnice a je hodně slabá.
Přijede autobus a já nastoupím prostředním vchodem. Stoupnu si doprostřed prostoru. Všimnu si že v zadní části autobusu je Jakub s nějakou holkou. Tu holku poznám. Je to ta která utekla když jsem dala Kateřině facku. Dělám že je nevidím i když mám strašnou chuť se smát. Jenže Kuba si mě asi všimnul, protože koutkem oka vidím jak se zvedá, jak bere tu holku za ruku a míří směrem ke mě.
,,No hele me se, kdopak to tady je?." Kuba povytáhne obočí a povýšeně se na mě ušklíbne.
,,Jé to jsi ty... já si říkala co tady tak smrdí." Zacpu si nos. Strašně to přehrávám, ale strašně mě to baví.
Kuba mě prudce chytí za loket.
,,Moc si nedovoluj, nebo uvidíš to co nechceš vidět." Pořád se tak pokrytecky usmívá. Strašně mě to irituje ale usmívám se taky.
,,Víš jaký je mezi námi rozdíl?"
,,To vím naprosto přesně." Oba se ironicky rozesmějí. Je jasné na co Kuba asi myslí.
,,Já se usmívám, protože mi přijdeš směšný, ty se usmíváš, protože mě chceš zastrašit. Nedochází ti že se tě nebojím?" Pořád mě drží za loket a tak toho využiju. Prudce se otočím a druhý loket mu zabodnu do břicha tak prudce že povolí sevření a začne si hladit zasažené místo. Mám štěstí, protože přesně v tu pravou chvíli, autobus zastaví na zastávce, kde vystupuji. Bez jediného pohledu na ně se otočím a klidně odcházím ven z autobusu.
,,Ty zmije! Jen počkej!" Zařve na mě. Otočím se a vidím jak ho ta holka drží aby za mnou asi nešel. Ale je to divné, protože Kuba tady taky normálně vystupuje.
,,V mém autobusu nikdo kromě mě řvát nebude, je ti to jasný?" Zařve na něj pan řidič. Kubovu odpověď neslyším, což mě trošku mrzí. Přes to pokračuju dál v cestě. Přejdu naší ulici a cestu ke vchodovým dveřím si zkrátím přes naši zahradu. Musím říct že je nádherná. Jdu přes trávu, která už zase vyrostla a je dlouhá po kotníky. Jdu kolem naší magnólie, jejíchž větve se tyčí skoro přes tu celou zahradu a přijde mi že  stoupají až do nebe. Když pod ní procházím, zakloním hlavu a koukám se jí do koruny. 

Když jsem byla malá, byla jsem takové to upovídané děcko co chtělo jenom pozornost a nikdy nedokázalo chvilku sedět a nic nedělat. Strašně moc jsem milovala lezení po stromech. Lezla jsem vždycky a všude. Měla jsem opravdové štěstí, když jsme se přestěhovali sem, kde rostla tahle kráska. Teď už bohužel moc nelezu, ale miluju se jen tak koukat a vzpomínat na ty časy kdy jsem seděla v koruně a sledovala svět z výšky. Z mých úvah mě vytrhne nějaké děcko, které začne na ulici brečet.
Dojdu ke dveřím našeho domu a odemknu. ,,Ahooj, jsem doma." Ticho. Už nic neříkám, zuju si boty a obuju si pantofle. Rozhodnu se jít zkontrolovat mamku.  Dojdu k ložnici rodičů a jemně zaťukám. Ticho. Pootevřu dveře a nakouknu dovnitř. Mamka spí. Tátova postel je prázdná, jako vždy. Dveře zase zavřu a jdu do svého pokoje. Převléknu se do tepláků a mikiny. Potom zamířím dolů do kuchyně. Trošku se vyděsím když vidím tu hromadu nádobí. Otevřu mrazák, vyndám mraženou pizzu a dám jí do trouby. Potom začnu postupně dávat nádobí do myčky.

(Asi nikoho nikoho nezajímá jak jsem dávala nádobí do myčky takže...)
✨TIME SKIP✨

Na tuhle úžasnou chuť nikdy nezapomenu. Ne, nemyslím jenom tu pizzu. Myslím ten skvělý pocit že jím v prázdné kuchyni (kterou jsem sama uklidila), svítí jenom jemná pokojová světla a samozřejmě jím tu pizzu. Jídlo není samo o sobě tak dobré pokud není spojené s nějakým filmem nebo seriálem... takže jsem si pustila... (můžete hádat co) gilmore girls. Samozřejmě.

(Opět asi nikoho nezajímá jak jím pizzu a tak je tu další...)
✨TIME SKIP✨

Právě jsem si snědla pizzu. Je to nejsmutnější období dne. Každopádně jdu zase do svého pokoje páč mám úkoly. Matika je hrozná, ale čeština je příšerná. Nesnáším češtinu a Česko. Proč nemůžeme mluvit všichni anglicky?
Moje myšlenky mi utíkají a já se nemůžu soustředit na příklady. Když se na učení snažím fakt soustředit, chce se mi strašně brečet. Další smutné období...

Uběhlo asi 30 minut a já jsem na pokraji zoufalství. Už nemůžu.
Odložím tužku a vezmu do ruky mobil. Otevřu Instagram a hned první příspěvek se mi ukáže od školního účtu @ KmochovaZS kde se píšou novinky o všem možném. V příspěvku se píše:

SOFIE MOLÁKOVÁ (dívka na fotce) SE POHŘEŠUJE. NAPOSLEDY SPATŘENA 29.9 PŘI ODCHODU ZE ŠKOLY. NA PŘÍPADU SE PODÍLÍ POLICIE. POKUD JI NĚKDO ZAHLÉDL, KONTAKTUJTE NÁS NEBO POLICII.

Zastaví se mi srdce. Je mi to sice líto, ale to není ten důvod. Ta fotka. Ta holka na fotce je ta, co byla dneska s Kubou v autobusu...