Je devět nula nula. Stojím před její kanceláří a přemýšlím, jestli
mám opravdu vstoupit. V tom se dveře otevřou. "Jsi tady. Doufala jsem,
že budeš přesná" usmívá se a vede mě dál. "Tohle je tvé místo" ukazuje
na stůl, rýsovací prkno a malý soukromý koutek. Ještě předevčírem to
tu vypadalo jinak. Je vidět, že se soustředila na mé obavy ze
společných prostor a nechala vše předělat tak, aby mi to vyhovovalo.
"Pokud mě nechceš vidět......stačí jen udělat tohle" zatáhla plentu
mezi oběma stoly. Bože, jsi nádherná. Celý den nechci dělat nic jiného,
než se na tebe dívat. Jestli mi čte myšlenky, okamžitě mě vyhodí.
"D-dobře" zakoktala jsem. "Mé první zadání?" "To už jsme si řekly.
Dům tvých snů." Překvapila mě. Poprvé jsem myslela, že je to jen vtip.
"To vám ale v práci moc nepomůže, madam." "Jsem Kira. A ano
nepomůže. Ale pomůže mi to tě trochu poznat. Podívej, asi ti nemusím
říkat, že není problém zjistit si o tobě úplně všechno. Netrvalo by to
ani den a znala bych i číslo tvých bot. Ale já to takhle nechci a ani
nedělám. Takže mi prostě nakreslíš dům, ve kterém bys jednou chtěla
žít a uvidíme, jestli mi tím na sebe něco prozradíš."
"Takže.....dům mých snů" zeptám se pro jistotu ještě jednou. "Ano.
Ukaž mi ho, prosím." Nemůžu věřit, že jí to zajímá. Jistě, že sním
o vlastním domě. Kdo by nesnil. Jediný rozdíl mezi mnou a jí je ten,
že já ho nikdy nebudu mít. "Jak si přejete, madam." "Jsem Kira"
opravila mě znovu.
Sedla jsem si za stůl a zavřela oči. Dům pro mě, mé blízké, Zaru
a ženu, kterou miluju jsem měla v hlavě už dávno. Jen jsem potřebovala
ještě chvíli snít, než ho poprvé v životě přenesu na papír. Než z něj
udělám něco aspoň trochu hmatatelného. Něco, co se aspoň na malou
chvíli stane skutečností.
"Dobré ráno Jacku" slyšela jsem ji telefonovat. "Co tomu říkáte?
Vím, že to není jednoduché, ale právě proto jsem si vybrala vás. Ne.
Nedostanete víc času. Dobře, nutíte mě vám připomenout, že mi dlužíte
laskavost. Ano, přesně takhle si to představuji. Výborně. Děkuji.
Nashledanou." Tón jejího hlasu prozrazoval, že je naštvaná. "Eriko,
ve 12:00 prosím přijďte do mé kanceláře. Díky." řekla už mnohem
vlídněji.
Během několika následujících hodin ji telefon zvonil téměř neustále.
Jak se vůbec může soustředit na práci? Je to důvod proč přijala mě?
Chce se vzdát postu hlavního architekta, aby měla víc času na jednání
s klienty? Ta žena mě zajímala čím dál víc.
Stála jsem za rýsovacím prknem a přesnými tahy jsem kopírovala svůj
sen na arch papíru. Pro mámu zimní zahradu. Pro brášku dílnu. Pro ně
oba zázemí, kde jim nic nechybí. Pro Zaru jsem kreslila dětské
království s bazénem a hřištěm. Takové, jaké jí nikdy nebudu moct
nabídnout. Zůstávalo to poslední. Prostor pro mne a ženu, kterou ještě
ani neznám. Ženu, kterou budu milovat tak, jako jsem milovala
Vanesu. Budu ještě někdy někoho milovat tak jako ji? Zavřela jsem oči a
představila si Kiru po mém boku. Po čem by toužila? Co by jí udělalo
šťastnou? Co by asi chtěla žena, která má všechno?
"Eriko, jste tady. Už je vážně 12?" Její hlas zněl překvapeně. "Ano,
madam. Je přesně 12:00, tak jak jste si přála. Co pro vás mohu udělat?"
ozval se milý dívčí hlas. "Vezměte, prosím, Suzanne do jídelny a
ukažte jí jak to tady chodí." "Jistě madam. Slečno Suzanne? Račte
prosím se mnou."
"Nebo ne. Počkejte. Půjdu s vámi. V jídelně jsem nebyla už pár měsíců.
Zajímá mě, jestli je vše v pořádku" vstala od stolu. "Vše je v pořádku
madam. Není třeba to kontrolovat." "Přesto se přesvědčím" vyšla
ze dveří.
Sjely jsme několik pater výtahem. "Sue, tohle je jídelna pro
zaměstnance" řekla, když jsme se ocitly v místnosti velké jako
nádražní hala. Množství lidí mě překvapilo. "Pojď" položila mi ruku
kolem pasu a vedla mě k výdejnímu pultu. "Dobrý den, madam Kiro. Dobrý
den." Lidé vstávali, aby ji pozdravili. "Prosím, nedejte se rušit. Je
to vaše přestávka na oběd. Odpočiňte si a užijte si jídlo" řekla
hlasitě. Přesto se "dobrý den" ozývalo snad z každého kouta. "Dobrá.
Když už jsem tu, dovolte mi představit vám Suzanne. Je to naše nová
hlavní architektka. Buďte k ní, prosím, milí. Dnes je tu první den.
Budu se snažit, aby tu vše pochopila co nejdříve, ale vzhledem
k obsáhlosti naší práce a velikosti tohoto objektu ocením, když jí
budete nápomocni kdykoli si nebude vědět rady. Děkuji vám všem."
"Jistě madam Kiro" ozvalo se. "Vítej Suzanne."
"Pojď" vzala mě kolem ramen. "Tady jsou švédské stoly se studenou
kuchyní, pokud jí dáváš přednost. A tady je pult, kde si můžeš vybrat
ze šesti teplých jídel." "Zdravím, Kay. Dej mi, prosím, od každého
trochu. Chci vědět jak moji lidé jedí" požádala dívku za pultem.
"Jistě, madam Kiro. Určitě budete spokojená. Dnes máme den thaiských
specialit." Nabírala jednu ochutnávku za druhou. "Prosím. Tady pro vás."
"A co si dáte vy, Suzanne?"zeptala se. "Co mi doporučíte?" zeptala
jsem se bezradně. "Thaiskou kuchyni moc neznám. Nechám si poradit."
"V pořádku." Vzala talíř a naplnila ho jídlem. "Snad vám bude chutnat"
usmála se.
Kira na mě počkala. "Támhle si sedneme" ukázala k prázdnému stolu.
"Jak se ti tu líbí?" zeptala se, když jsme se usadily. "Upřímně, nevím
co na to mám říct" odpověděla jsem popravdě. "Na jednoduchou otázku
by se hodila jednoduchá odpověď, nemyslíš? Buď se ti tu líbí nebo ne.
Přijde ti to složité?" zeptala se nechápavě. "Ti lidé tady. Vážně se
cítí tak, jak se chovají?" "Jak to myslíš?" zvedla obočí. "Chceš říct,
že mi tu pochlebují, protože jsem jejich šéf a každý měsíc jim posílám
výplatu?" "Napadlo mě to" přiznala jsem. "Proč za vším hledáš nějakou
přetvářku? Proč všechno, co by mohlo vyznít jen trochu pozitivně, je
pro tebe problém? Co ti kdo udělal Sue?"
"Myslím, že na závodku to docela ujde, co říkáš?" usmála se
spiklenecky, když ochutnala od každého z jídel. "Je to vynikající.
Thaiská kuchyně se právě stala jednou z mých oblíbených." "Tak to mi
spadl kámen ze srdce" oddechla si. "Děsilo mě pomyšlení, že tě každý
den budu muset vozit do nějaké restaurace v okolí."
Její humor mě bavil. Líbilo se mi jak ráda se směje a jak vždycky
pohodí hlavou aby usměrnila neposedné vlasy. Líbilo se mi její
rošťácké mrknutí i to jak zvážněla vždy, když si uvědomila, že moje
situace není taková, jaká by měla být. V těch chvílích její oči
potemněly a probleskl jimi smutek. Jestli mě fyzicky přitahovala
od první chvíle, tak teď jsem se přistihla, že o ní přemýšlím i jinak.
"Myslela jsem, že nejíte" řekla jsem opatrně. "No...my vlastně
můžeme jíst i pít. A dokonce nám to docela chutná. Ale vaše strava nás
nezasytí" odpověděla. Všimla si mého pohledu. "Co je? Vážně žiješ
v přesvědčení, že spím v rakvi, shořím na slunci a vyděsí mě stroužek
česneku? Sue, prosím, přestaň studovat Drákulu a pokud chceš něco
vědět, tak se prostě zeptej." "Jistě, madam." "Jsem Kira" opravila mě
asi po sté.
"Dáš si ještě něco?" "Ne díky. Jsem úplně plná" zafuněla jsem. "Tak
půjdeme. Práce čeká" pobídla mě a znovu zapnula telefon. Zazvonil
okamžitě. "Tak to je skvělé. Za chvíli jsem tam" zajásala. "Sue, musím
na schůzku. Budu pryč asi 2 hodiny. Kdyby něco, Erica je ti
k dispozici."
