Podala jsem jí složku se svými projekty a s předstíranou lhostejností
se znovu zabořila do pohodlného křesla. "Jste ze mě nervózní?" zeptala
se s úsměvem. Teď jsem zpozorněla. "Mám informaci, že nečtete
myšlenky svých podřízených." "Ano. Tohle pravidlo opravdu dodržuji,
ale vy ještě nejste můj zaměstnanec." Okázale se bavila na můj účet a
ani se to nesnažila skrývat.
"Dobře, vraťte mi prosím mé portfolio. Omlouvám se, že jsem vás
připravila o drahocený čas" natáhla jsem ruku po deskách. "Moment,
není třeba dělat ukvapené závěry. Na to abych věděla jak se cítíte,
vám nemusím číst myšlenky a ani jsem to neudělala. Lidé to tak prostě
mají, když se se mnou setkají poprvé. Zvlášť v téhle situaci. Takže se
posaďte, vypijte si kávu a já si prohlédnu vaši práci" usmála se a dál
už se věnovala jen výkresům, které jsem jí předložila.
Tiše jsem ji sledovala a snažila se odhadnout její myšlenkové
pochody. Přijme mě? Ví jak moc tuhle práci potřebuju? Co vlastně
všechno ví? Opravdu se nesnaží nabourat do mé hlavy? Je nádherná.
Listuje archy papíru a usmívá se. Nedokázala bych z ní spustit oči,
ani kdyby mě o to požádala.
"Je to vážně dobré" řekla. "Kdy můžete nastoupit? Přiznám se, že
nemohu dlouho čekat. Nutně tu potřebuju člověka, který převezme část
mých povinností." "Hned?" Ani jsem si neuvědomila, že moje odpověď
byla vlastně otázkou. "Prima. Tady je váš stůl. Jako první mi
nakreslíte dům vašich snů."
"C-cože? Měla bych pracovat s vámi, ve vaší kanceláři?" "Žádáte
o místo hlavního architekta. Takže ano. Budete pracovat tady se mnou."
"Žádám o místo hlavního architekta ve společnosti, kde jste hlavní
architekt vy" zamumlala jsem sotva slyšitelně. Co si sakra myslí? Že
budu panáčkovat pod celodenním dohledem a ještě u toho jásat?
"Je třeba pochopit, že na mnoha projektech budeme pracovat
společně. Bylo by tedy neekonomické a časově náročné přebíhat
z kanceláře do kanceláře." Vstala a pátravě se na mě podívala. "Je čas se
rozhodnout. Chcete tu pracovat nebo ne?" "Já....omlouvám se. Jen je to
pro mě nové. Nejsem zvyklá sdílet společné prostory se svým šéfem.
A opravdu nevím jestli je to vhodné." "Jak už jsem říkala. Většina
projektů bude o úzké spolupráci. Pokud vám je moje společnost
nepříjemná..... " Opřela se o stůl a čekala.
Místností se rozhostilo dusivé ticho. "Já....Já" zakoktala jsem.
"To je v pořádku" usmála se. "Také bych nechtěla pracovat s někým,
s kým se necítím dobře. Je zbytečné ztrácet čas v prostředí, které vám
nevyhovuje." Vzala mé výkresy a poskládala je zpět do desek. "Škoda.
Jste opravdu dobrá" řekla, když mi je podávala.
"Ale já....neřekla jsem...." "Ne. Neřekla. Ale myslím, že je to
jasné. Já mám nějaké požadavky a z těch nehodlám slevit v žádném
případě. Vy máte talent, ale tato společnost není to co hledáte. Přeji
hodně štěstí." Věnovala mi poslední pohled a postavila se za své
rýsovací prkno. Vyhodila mě s takovou elegancí, že jsem se zmohla jen
na obligátní "Nashledanou." "Sbohem" odpověděla chladně.
Tak tohle zrovna nedopadlo tak, jak sis představovala Sue. Proč se
vždycky, když ti o něco jde, chováš jako úplný idiot? Byla milá. Nikam
tě netlačila. Jenomže ty vždycky musíš mít to své. Co na tom, že by
s tebou byla v jednom kanclu? Je to přece úplně jedno. Nabízela ti
práci snů a ty jsi to podělala jako vždycky. Tohle a tisíce jiných
výčitek mi letělo hlavou. Jsem vážně debil. Teď se vrátím do prázdného
bytu. Nevyřešila jsem vůbec nic.
"Lahev nejlevnější skotské" odpověděla jsem prodavači na jeho tázavý
pohled. Dneska se opiju. Oslavím to, že jsem vážně nepoužitelná a
aspoň na chvíli zapomenu na ty malé, hnědé, nešťastné oči. "Opravdu
se pro mě vrátíš?" "Vrátím se. Slibuju." Zaro, promiň. Promiň, že jsem
promarnila další den na cestě k tobě.
