"Miláčku, už se musíš vrátit do své ložnice. Asi ještě úplně
nechceme, aby tě odsud někdo viděl odcházet." "Já vím, ale vůbec se
mi od tebe nechce" ještě se naposled přitulím. "Za chvilku se
uvidíme. Slibuju" líbá mě do vlasů.
Na mé posteli je velká krabice a na ní lístek se vzkazem: Oblékni
si to prosím. K. Zvědavě zvednu víko a ... tomuhle říkám opravdu
překvapení. Kousek po kousku vyndávám perfektně ušitý jezdecký
oblek včetně bot a bičíku. Nechybí ani čapka.
Koně jsou mou největší láskou. Jezdím na nich od dětství a věnuju
se speciální drezuře. Jak by to ale mohla vědět? Nikdy jsme o tom
nemluvily, přemýšlím, když se oblékám. Zřejmě jen náhoda. Usoudím a
postavím se před zrcadlo. Oblečení mi padne jako ulité. Kiro, jak
tohle všechno děláš?
Vcházím do jídelny a žasnu. Obě ženy jsou oblečené úplně stejně
jako já. Věnují se dětem a pomáhají jim se snídaní. "Sluší ti to"
přitočí se ke mně Kira nenápadně. "O co tu jde?" dívám se na ni
nechápavě. "Překvapení. Pamatuješ?" usmívá se. "Teď se najez. Po
dnešní noci bys měla mít hlad, protože jestli ne, je něco špatně"
zašeptá škodolibě. Můj žaludek mi hlásí, že se jako obvykle nemýlí.
"Teto Kiro, my chceme překvapení" křičí caparti sotva spolkou
poslední sousto. "Nikdo nezlobil?" "Neeeeeee" ozve se sborově. "Tak
dobře. Jdeme na překvapení. Nikdo neběhá a nikdo nepředbíhá. Půjdou
samé hodné děti" varuje je ještě.
Drobotina se vzorně postaví do dvojstupů a potichu opustí jídelnu.
Obdivuju, jak to s nimi umí. Já mám problém občas zkrotit jenom Zaru.
Teď ji s úsměvem pozoruju. Cape vedle Sama a oba se tváří jako
neviňátka, jen aby o nic nepřišli.
Kira je vede dozadu za dům. V ohradě běhá stádo poníků. Když spatří
lidi, zvědavě se vyrovnají u nízkého dřevěného plotu. Prckové mají
oči na vrch hlavy. Většina z nich ještě živého koně nikdy neviděla.
Trpělivě jim ukazujeme, jak zvíře pohladit, jak si položit mrkev
nebo jablko na dlaň tak, aby si ho zvíře mohlo pohodlně vzít nebo
jak ho jemně pochválit poplácáním po krku.
Na ohradě je pověšeno stejné množství sedel. "Kevine, můžeme" zavolá
Kira a hned se odněkud vyrojí množství lidí. Každý vezme do ruky
jedno sedlo a položí ho zvířeti na záda.
"Necháš je jezdit?" ptám se vyděšeně. "Jistě, proto tu ty poníci
jsou." "Ale Zara ještě nikdy..." "To nikdo z nich. Neboj se"
uklidňuje mě. "Jsou to zlatíčka. Jsou zvyklí na děti. Viděla jsi,
jak jsou přítulní. Navíc, každý má svého vodiče. Pojď a nekaž jim
radost" odvádí mě.
Míříme k blízké cestě. Kira se netrpělivě podívá na hodinky, když
v tom se v zatáčce objeví auto na přepravu koní. Zastaví před námi
a z místa spolujezdce vyskočí statný muž. "Dobrý den, madam" ukloní
se. "Slečno" otočí se ke mně. "Dobrý den, Patricku. Všechno
v pořádku?" "Ano, madam. Všechno je v naprostém pořádku. Můžeme?"
"Jistě. Nemůžu se dočkat" usměje se na něj.
"Sue, dovol mi, abych ti představila největšího gentlemanna,
kterého znám" řekne mi, když muž vyvede nádherného černého hřebce
a podá jí ohlávku. "Jmenuje se Aragorn a je to moje láska. Právě
vyhrál jeden z největších dostihů v zemi. Jsi moje zlatíčko viď?"
promluví na něj něžně a zvíře jí důvěřivě vsune hlavu do dlaní.
"Taky se mi stýskalo" poplácá ho jemně po krku a nechá ho odvést.
"A tohle je Sanny" ukáže na druhé zvíře, které je jako přes kopírák
podobné tomu prvnímu. "Stejní rodiče, ale gentlemanna z něj budeš
muset nejdřív udělat. Je jen tříletý a koupila jsem ho teprve
předevčírem. Prosím" podá mi ohlávku. "Kiro.." "No jen se pomazli.
Je tvůj" povzbudí mě. "Ale to přece..." "Nenech ho čekat" usmívá se.
"Jak jsi to věděla?" ptám se, když i druhý hřebec zmizel ve stájích.
"No...to je vlastně taky překvapení." Zamává kamsi za vůz a já si
teprve teď všimnu, že ho doprovázel známý černý jeep. Řidič otevře
dveře a z auta vystoupí má matka a bratr.
"Mami! Thomasi! Co tu děláte?" objímám je. "Dostal jsem tu nabídku
na práci, která se neodmítá a mamku jsem tam nemohl nechat
samotnou" směje se bráška a nadšeně mě zvedne v náruči. "Cože?
Jak je to dlouho?" "Včera pro nás madam Kira poslala letadlo. Sue,
stýskalo se nám po tobě." "Kira ti nabídla práci?" "Ano sestřičko. Madam
Kira mi nabídla práci a zase můžeme být všichni spolu" nepouští mě
z objetí. Podezřívavě se podívám za sebe. Moje láska jen neurčitě pokrčí
rameny a souhlasně kývne. "Je to tak. Thomas je náš nový údržbář.
Budova už potřebuje někoho tak zručného jako sůl."
