Together |Dramione|

Žaláře

1. den

Buch buch. Buch buch. Buch Buch. Náraz. Dopadla na tvrdou zem. Tlukot srdce ohlušoval vše kolem. Byla tma a její hlava třeštila. Všechno jí bolelo. Dýchala mělce.
"Grangerová? U Merlina..." bylo poslední co slyšela, než se jí svět ponořil do tmy.
Její oči se otevřely do naprosté tmy. Zhluboka se nadechla a její plíce zareagovaly neutišitelným kašlem.
"Vítej mezi živými." zašeptal někdo.
"K-kde to...?" nedokázala to dopovědět. Měla v krku hrozné sucho.
"Na Manoru v žalářích." Otočila se za hlasem. Její oči už si přivykly na tmu. V té tmě spatřila siluetu a taky nečekaně známou tvář.
"Ty?"
"Já."
"Co tu děláš?"
"Čekám tu na máslový ležák." ušklíbnul se.
"U Merlina, právě teď fakt nemám kapacitu na tyhle debilní kecy." zašeptala přiškrceným hlasem.
"Au Grangerová, to mě ranilo."
Opět ji zasáhl nekonečný kašel.
"Na." podal ji lahev s vodou. Pohlédla na něj, ale bez řečí si lahev vzala. Pokusila se posadit. Bolelo to, ale podařilo se jí to.
"Takže tvoji věrní přisluhovači zla tě sem šoupli?"
"Sklapni." zasyčel.
"Jeden by řekl, že se budou zajímat jeden o druhého, když z nich ta láska jenom čiší."
"Grangerová, mlč."
Ještě jednou se napila a pak mu lahev podala zpět.
"Co se stalo? Křivě si se podíval na Naginiho?"
"Kde byl tenhle humor celé ty roky?"
"Vyhýbáš se otázce."
"Možná proto, že nechci odpovídat, co myslíš?" Zavrtěla hlavou a pokusila se vstát.
"Aaa... Všechno mě bolí." pohlédla na své zkrvavené ruce.
"Tak co je tohle? Čekárna na smrt?"
"Věř mi, za pár dní si budeš přát, aby to tak bylo."

4. den

Měla zlomenou ruku. Hlava jí třeštila a v ústech cítila železo. Ležela na zemi a snažila se dýchat. Bolelo to. Určitě měla zlomená žebra.
"Do hajzlu!" ulevila si, když se natahovala po vodě.
"Ty máš ale slovník."
"Zmlkni! Ty jsi v pohodě, na tebe ještě ani nesáhli, co?"
"Protože já jsem tady na dovolený, víš." mrknul na ní.
"Hajzle, u Merlina doufám, že Harry s Ronem jsou na tom lépe."
"To určitě jsou, protože nejsou tady."
"Cože?" věnovala mu zmatený pohled.
"Ty to nevíš?"
"Co?"
"Oni utekli." pokrčil rameny a ona zavřela pusu na prázdno.
"Utekli?"
"Pamatuješ, jak jsem vás odmítl identifikovat, když si s tebou Bellatrix hrála? Pak se objevil Dobby,  odšrouboval lustr a  hodil vám přenášedlo? Zavládl chaos. Bellatrix tě odhodila na zem, Potter mi vytrhnul hůlku, vrhnul se k Ronovi a Dobbymu a přenesli se."
"Oni mě tady nechali? Ty lžeš!"
"Když myslíš."
"To by nikdy neudělali! Jsme kamarádi! Proč bych ti měla věřit?!"
"Dělej si, co chceš, Grangerová. Nemůže mi to být víc u prdele."
"Jsi podělanej lhář." křikla na něj, což vedlo k další vlně kašle.
"Au..." zaúpěla.
"To zcela určitě jsem." přikývl a přešel k ní.
Vypadala hrozně. Měla napuchlé rty, na několika místech natržené. Obličej měla nateklý, pokrytý modřinami. Z hlavy jí tekla krev a ruku měla v nepřirozené poloze. Mimo to měla určitě zlomený i nos. Měla roztrhané oblečení, které odhalovalo několik řezných ran na břiše a její předloktí neslo nápis mudlovská šmejdka.
"Co to...?" nedořekla, když ji přiložil ruku na obličej a ona cítila, jak bolest odeznívá.
"Jak to...?" jeho ruce přejeli k jejímu břichu a začal její roztrhané triko hrnout na horu.
"Hej!" její tváře zalila červeň.
"Máš oteklou tvář, zlomený nos, ruku a žebra, jsi celá modrá a stejně myslíš na sex?" nadzvedl obočí.
"Myslím na to, že nechci, aby se mě dotýkal posranej smrtijed." zavrčela.
Stáhl z ní ruce a chvíli jí hleděl do tváře. Jeho pohled byl najednou mrazivý.
"Fajn. Už se tě ani nedotknu." odvětil ledově a sednul si na jeho místo.

6. den

Bolest jí otupovala všechny ostatní smysly. Nevěděla jak dlouho už tu je. Asi jen pár dní, no připadalo jí to jako věčnost. Byla slabá, ale nebyla zlomená. Ještě ne.
"Vrátí se pro mě, vím to." odpovědí jí byl jenom ironický smích.
"Grangerová oni tě tu nechali. Mohli tě vzít s sebou, čas na to byl, ale oni prostě zbaběle zdrhli. Vždyť je válka ne? Ztráty jsou povolené."
"Drž hubu!" vykřikla.
"To ty sis začala." pokrčil rameny.
"Oni by mě tu nenechali, kdyby existovala jiná možnost."
"Když chceš, tak si tomu naivně věř. Ještě před měsícem bych si myslel, že je to stejně pravděpodobné, jakože já skončím tady a vidíš? Měl bych pravdu."
"Jestli to dobře chápu, tak si tu proto, že si nás neidentifikoval a ještě sis nechal sebrat hůlku."
"No nechal sebrat. Vlastně sem jí Potterovi dal, ale čekal sem, že se zachová jako hrdina a dostane vás všechny pryč."
"Proč si to udělal?"
"Protože už jsem se nudil a říkal jsem si, že by bylo fajn zpestřit si život pobytem v žaláři."
"No tak, Malfoyi, nenech se přemlouvat. Nejspíš tu chcípnu, takže tvoje tajemství jsou u mě vlastně v bezpečí."
"Ty a umřít? Při mé smůle mi budeš otravovat život ještě hodně dlouho."
"Tak jinak, proč si riskoval, že tu skončíš, jen proto, aby si zachránil ty, které nenávidíš? To přece nedává smysl."
"A co chceš slyšet? Chceš slyšet, že jsem konečně pochopil, jak zvrhlé tohle všechno je? Chceš slyšet, že nenávidím všechnu tu krev a zbytečné zabíjení, mučení a ponižování? Chceš slyšet, že je mi na zvracení z toho, co všechno jsem musel udělat? Chceš slyšet, že jsem vás chtěl zachránit proto, aby tohle posraný peklo už skončilo? To chceš slyšet? Protože to já ti nikdy neřeknu." I přes jeho slova byl jeho hlas stále klidný.
Rozhostilo se ticho, najednou nevěděla, co má říct.
"Jenomže i kdyby to byla pravda, tak je to teď jedno. Protože dementní duo se ukázalo jako totální zbabělé duo a už teď je jasné, že prohráli válku."
"Jak to myslíš?"
"Nechali tě tady?"
"Vyhrají i beze mě."
"Nemysli si, že ti lichotím, nebo tak něco, ale kdy oni dva přišli s rozumným plánem? Navíc, když jsou tak posraní, aby tě v nepřehledném chaosu strhli k sobě a nenechali tě tady, tak jak se chce Potter postavit tváří tvář Voldemortovi?"Mlčela. Chtěla Harryho obhajovat dál, ale všechno jí tak bolelo, že na to neměla síly.
"Jak to, že ovládáš bezproutkovou magii?" změnila téma.
"Ptáš se protože tě štve, že ty ne?" nadzvedl obočí.
"Ne, ptám se proto, že se chci rozptýlit a bohužel tuhle celu sdílíme společně."
"Měla by si spát."
"Všechno to tak bolí." zašeptala.
"Ty si fakt neskutečná, Grangerová." zvedl se a posadil se vedle ní.
"Kde?" Pohlédla mu do očí, trochu zahanbená tím, že uhodl, co po něm chce. Pak zavřela oči a sáhla si nad břicho těsně pod prsa.
"Budeš si to triko muset vyhrnout." Zhluboka se nadechla, ale udělala, jak říkal. Přiložil ruce na místo, kde mu ukázala a ona pocítila hřejivý pocit.
"Teď to bude bolet." řekl a ona přikývla. Bolelo to strašně, ale nevydala ani hlásku, stejně jako když jí mučili. Byla ticho a snášela tu bolest. Pak to ale pominulo a ona se mohla znovu pořádně nadechnout.
"Co tvá ruka?"
"Posluž si." A takhle chvíli pokračoval. Viditelné šrámy jen zbavil bolesti, kosti ale spravit mohl. Nemohl jí uzdravit pořádně, aby to nepoznali.
"Děkuju." vydechla, když byl se vším hotový. V očích jí štípaly slzy, ale ona si nedovolila je pustit ven.
"Jestli jsi takhle netečná i při mučení, nediv se, že jsi tak zřízená. Když projevíš bolest, mají z toho radost, takže ti působí další, ale není to tak hrozné, jako když je naštveš tím, že odmítáš dát najevo, jak moc tě to bolí."
"Na tom nezáleží, nedovolím jim, aby mě zlomili. Možná jsem mudlovská šmejdka, ale brečet mě neuvidí, ani křičet a škemrat o milost. Víš kolikrát na mě použili kletbu cruciatus? Divím se, že jsem ještě pořád schopná racionálně myslet, i když bavím se s tebou, takže to možná nějaké následky má."
"Kdo na tebe sesílá tu kletbu?"
"Tvoje úžasná matinka." posadila se, aby se protáhla. Konečně se mohla trochu hýbat.
"Tak proto." pokrčil rameny.
"Prosím?"
"Nic. A teď se vyspi, brzo si pro tebe znovu přijdou."