Together |Dramione|

Pomsta

19. den

Seděla na verandě a popíjela svojí ranní kávu. Byla vlastně dost naštvaná. Právě teď měla být na misi, ale nedovolili jí to. Měla by být prý ještě v klidu. Proč? Cítila se dobře. Možná lépe, než kdy dřív. Vzali dokonce i Malfoye! Který se za poslední dny opravdu ukázal být dost užitečný.

"Nemrač se, nesluší ti to." otočila se za hlasem a pohlédla na Andromedu.

"Měla bych být s nimi."

"Chápej je, měli o tebe strach, chtějí tě mít v bezpečí."

"Já ale nejsem porcelánová panenka, nerozbiju se, víš. Umím si rozhodovat sama o tom, co pro mě je a není dobré."

"Měla by sis promluvit s Ronem."

"Já nemůžu. Možná jsem iracionální, ale vždy když ho vidím, vše se ve mě sevře vztaky. Asi bych ho proklela."

"Já vím, ale i přes to jak se rozhodl, nemysli si, že ho to netrápilo, pořád ho to trápí. Jste kamarádi takových let."

"Právě! Jsme kamarádi od prvního ročníku a on pak co? Při první příležitosti mě obětuje? To ani nemluvím o tom, jak mě v tom lese nechal s Harrym na holičkách."

"Je to  Ron, znáš ho."

"Já prostě nevím, jestli mu můžu odpustit."

"Tak se mu pomsti." pokrčila rameny. Hermiona na ni chvíli nechápavě hleděla, ale pak se začala usmívat.

"Hádám, že Georg s Fredem by mi jistě rádi pomohli, nemyslíš?"

"U Merlina, už teď je mi ho líto."

22. den

Seděla v obýváku na gauči a četla si, když slyšela vrznutí dveří. Pohlédla tím směrem a spatřila je. Lenka s Nevillem vešli jako první. Byli špinaví, ale usmívali se.

"Konečně!" vykřikla a přiběhla k nim.

"Příště jdu s vámi. Kde jsou ostatní?"

"Rozdělili jsme se do několika skupin. Někteří jsou ještě v terénu."

"Mohli byste uhnout? Rád bych prošel." zavrčel ledový hlas a ona spatřila Malfoye. Byl stejně špinavý, jako ostatní. Na bledé pokožce jeho tváře se jasně rýsovala únava. Chtěla něco říct, ale nevydala ze sebe jedinou hlásku, a tak jenom hleděla na jeho vzdalují se záda.

"Naše sluníčko." s úsměvem na rtech dovnitř vpadl Fred s Georgem a hned za ním Theo se Zabinim.

"Takhle nadšený byl po celý čas naší mise. Vnášelo to do našich duší klid, světlo a hlavně motivaci utrhnout jeho tatínkovi koule, už jen za to, že ho zplodil."

"Georgy." zasmála se.

"Mimochodem, s vámi dvěma si pak musím promluvit."

"O co se jedná? Jestli si našla tu věc, tak to nebylo od nás, opravdu ne." promluvil Fred.

"Jakou věc?"

"Žádnou." zavrtěl hlavou George a Hermiona si se smíchem povzdechla.

24. den

"Aaaaaaaaaaa!" celým domem se nesl hlasitý zoufalý křik.

Hermiona seděla spolu s dalšími u stolu a měla co dělat, aby si zachovala vážnou tvář. Všichni hleděli jeden na druhého, jen Malfoy měl svůj pohled stále sklopený k novinám, jakoby se nic nedělo.

Ozval se dusot, jak někdo doslova letěl ze schodů. Pak se objevil ve dveřích a Hermiona společně s ostatními vyprskla smíchy.

"Kdo z vás to byl?!"

"Rone, nezapomněl ses dneska oholit?"

"A nepotřebuješ podrbat za ouškem?"

Jeden vtip střídal druhý a Hermioně tekly slzy z očí. Jen Malfoy stále vypadal zcela netečný. I když už nehleděl do novin, ale přímo na Rona. Na Rona, kterému z hlavy trčely rezavé liščí uši, po hrudi a rukách se mu táhla srst a na zadku se mu pohupoval liščí ocas.

"Povozíš mě na ocásku?"

"Notte!" vyprskla Levandule a dusila se čajem.

"To si byl určitě ty, že jo!" zavrčel Ron s pohledem upřeným na blonďatého čaroděje s ocelovým pohledem.

"Musí to být temná magie, protože s tím nejde nic dělat."

"Rone, co si dnes ráno jedl?" ozval se Fred od stolu.

"Sušenku, někdo mi jí dal na noční stolek. Byl u ní vzkaz od Hermiony, ať si pochutnám." koktal zmateně a pak pohlédl na Hermionu, v jeho očích bylo překvapení a zlost.

"A byla dobrá?" její úsměv se změnil v úšklebek.

"Jak si mi to mohla udělat?"

"Taky jsem ti mohla odčarovat koule, nebo tě někde nechat na pospas Voldemortovým přívržencům a jemu samotnému, ach počkat, to si udělal ty mě."

"Ale nebyl jsem to jen já, kdo rozhodl o tom, že tě tam necháme..."

"Co to kurva?! Frede, Georgy, to je vaše práce?" do jídelny vstoupil Moody a rozhostilo se hrobové ticho. Pak opět nastala vřava, jak jeden po druhém neudrželi vážnou tvář a vyprskli smíchy. Moody před nimi stál v růžovém oblečku Dolores Umbridgeové, i s kloboučkem.

Hermiona koutkem oka spatřila, jak se Malfoyovi zatřásla ramena. Pohlédla na něj a byla svědkem toho, jak se snaží zakrýt svůj smích. Pohlédl na ní a v jeho očích spatřila něco jako uznání.