Together |Dramione|

Deník

123. den

Seděla na zbořeném mostě a hleděla do rokliny pod ním. Všude byl klid a ticho. Bylo po všem. Konec. Už nebyl žádný Voldemort, ale její srdce nejásalo. Nikdo se neradoval. Všichni seděli a byli zničení. Tolik mrtvých. Lupin, Tonksonová, Fred a spousty dalších. Někteří byli nezvěstní.

"Najdeme ho." přistoupil k ní Harry s Ronem.

"Bojím se, že už to bude zbytečné."

"Proč ta vítězství mají vždy tak hořkou pachuť?" zamumlal Ron a sedl si vedle ní.

"Protože je zbarveno do ruda krví nevinných." podotkla Hermiona.

"Můžeš volně dýchat a přesto na tebe dopadá tíha tvých skutků a vůbec toho všeho. Myslíš si, že ho odvedli oni?"

"Ale kdo? Bellatrix je mrtvá, Lucius je mrtvý, někteří utekli, to je pravda, ale většina se vzdala, nebo jsme je pochytali."

"Kde je jeho matka?"

"To nevím, po tom, co v lese řekla, že jsem mrtvý, už jsem ji neviděl. Zpátky s námi určitě nešla."

"Kéž bych mohla věřit, že je někde s ní. Že je v pořádku."

"Určitě ano." pousmál se na ni Ron.

"Co bude teď?"

"Je ještě spoustu smrtijedů, kteří běhají tam venku. Bradavice potřebují opravit a..."

"A my? Co teď budeme dělat my?"

"Musíme zkusit konečně žít. Já se přidám k bystrozorům."

"Já zkusím štěstí ve famfrpálu a ty konečně můžeš bojovat za práva magických tvorů."

"Já ještě nevím. Mě asi ještě nedošlo, že je konec, že už se nemusím schovávat. Rone, je mi to líto." pohlédla na něj a on přikývl.

125. den

Seděla v něčem, co kdysi byla Velká síň. Rozhodla se zde zůstat a pomáhat s čím bylo třeba. Pomáhalo jí to zapomenout na to, že je najednou vlastně sama. Nebyl to paradox? Zvítězili, ale ona vlastně všechno ztratila. V domě řádu měla pocit, že má všechno. Teď byla ztracená.

"Proč ho nejdeš hledat?" přisedl si k ní Neville a brzy se přidal i Zabini.

"Protože mám pocit, že o to nestojí. Já nevím, jak to popsat. Něco mi říká, že je v pořádku, ale nechce se vrátit. Jak můžu hledat někoho, kdo nechce být nalezen?"

"Vrátí se."

"Možná. Možná taky ne. Když jsem ho viděla naposledy, řekla jsem mu, že ho miluju. Pak už se neukázal, takže hádám, že to je možná ten důvod."

"Ale běž. Draco do tebe byl totálně udělanej. Když okolo tebe začal kroužit, nechal všechny ostatní holky bez povšimnutí. Najednou jsi byla jenom ty a já ho nikdy neviděl tak šťastného."

"Šťastný byl, protože mohl konečně volně dýchat."

"To se pleteš. Znám Draca. On nikdy volně nedýchal, protože se bál o matku, jenom když byl s tebou, jakoby všechny starosti hodil za hlavu. Myslel si, jak je tajemný, ale všichni, co jsme se aspoň trochu zajímali, jsme to poznali hned. To že jste nějakým způsobem spolu z vás vyzařovalo na míle daleko."

"To je pravda, když šlo o tebe, choval se zvláštně!" zasmál se Neville.

"Propadl ti." přikývl Zabini.