Kamila & Oskar

1. kapitola

Upila trochu kávy a rozhlédla se po okolních stolech. Ti, co u nich seděli, vypadali spokojeně a šťastně, ale kdo ví. Navenek se všichni umíme tvářit jinak, než jak se cítíme uvnitř. Za úsměvy kryjeme slzy, za bezstarostné tlachání černočerné myšlenky.

Nevědomky si nadzvedla sluneční brýle a prsty přejela po místě pod okem. Bolelo a dobře věděla, že ještě pár dní bolet bude. To jí však příliš nevadilo, horší bylo skrývat modřiny před kolegy v práci a před jedinou přítelkyní. I když... co je to za přátelství, když se musí udržovat tajně, aby o něm manžel nevěděl.

Nenáviděl Sandru snad víc, než kohokoliv jiného z lidí, s nimiž se dřív stýkala. Ona jediná jí přesto zbyla. Všichni buď sami odešli, protože se nechtěli vídat s někým, koho na každém kroku doprovází nabubřelý manžel, nebo jí je zkrátka pod nějakou záminkou zakázal.

Sandra pořád nešla a Kamila nechala myšlenky běžet dál po kostrbatých cestičkách svého dosavadního života. Vybavil se jí obrázek otce a jeho opovržlivý pohled, kterým ji stíhal - nechtěnou dceru, dítě, po jehož porodu jeho manželka už nemohla mít další potomky, respektive syny. Uvědomila si neuvěřitelnou podobu mezi ním a manželem, u něhož někdy sleduje podobné pohledy plné zklamání. Na rozdíl od otce však Oskar nezůstal jen u nich. Znovu se dotkla citlivého místa pod okem.

S trpkostí se usmála své naivitě, s jakou se nechala zmást. Opravdu věřila, že on je ten pravý, který bude její jistotou a bezpečím. S ním měla začít nový a konečně normální život. Spousta známých několikrát poukázala na jejich dvacetiletý věkový rozdíl, ale Kamila se dmula pýchou, že zajímá muže, který svým šarmem a zralým charisma mohl mít kdejakou mladou i starší ženu. Nevšímala si varovných signálů, neptala se ho, proč se už dvakrát rozvedl. Považovala jeho bývalé manželky za hysterky, které se od plotny utrhnou jen ve chvíli, kdy chtějí manžílkovi vyčinit za nadrobeno v obýváku. Přísahala si hned na začátku, že ona bude jiná. Moderní a mladistvá, vždy a za všech okolností. Přála si být jeho oporou i ozdobou. Byla hloupá, dnes už to věděla a musela se sama sobě divit, že je ve svých dvaatřiceti loutkou, která když majitele omrzí, mrští jí do kouta. Často doslova.

„Ahoj, promiň, jdu pozdě," omlouvala se Sandra, posadila se, urovnala si rozevláté hnědé vlasy a objednala pro sebe kávu s mlékem, k níž požádala o malý kalíšek medu. Kdo ji neznal, byl z tohoto požadavku vždycky překvapený.

„Uf, v práci toho máme teď tolik, přišel k nám novej člověk a zaučit ho je boj," začala rychle vyprávět. Najednou zmlkla a zadívala se Kamile do obličeje. „Co ty brejle?" zeptala se takovým tónem, že bylo nad slunce jasnější, že ví, co se pod nimi skrývá.

„No, to nic, mám jen zánět spojivek," pokrčila Kamila rameny a usrkla ze svého hrnku.

„Kamčo, to už není normální," pohladila ji přítelkyně po ruce a nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Prosím tě, běžné problémy s očima. Asi mi tam napadal nějaký prach, jak nám teď v práci rekonstruovali tu budovu. Na stavbě se ti to stane, ani nevíš jak," trvala Kamila na svém a doufala, že ji kamarádka nebude nutit, aby brýle sundala.

„Holka, ty si nedáš říct," posteskla si Sandra, ale od tématu raději odešla, „Tak mi honem pověz, jak se jinak máš, když máme zase jenom tuhle půlhodinku."

Chrlily na sebe informace, jak je to u žen, které se vídají jednou za delší čas, obvyklé. Alespoň na chvilku se cítila volná, byť její volnost měla pod okem bolavé stigma.