Má úsměv,
jak se mi zdá.
Připomíná mi
vzpomínky z dětství.
Kde bylo všechno svěží,
jako jasně modré nebe,
tu a tam,
když vidím její tvář,
vezme mě na to zvláštní místo.
A kdybych zíral moc dlouho,
asi bych se zhroutil a brečel.
Má oči nejmodřejšího nebe,
jako by mysleli na déšť.
Nerad bych se podíval do těch očí
a viděl v nich špetku bolesti.
Její vlasy mi připomínají
teplé a bezpečné místo,
kam bych se jako dítě schovával.
A modli se, aby mě hromy a déšť
tiše minuli.
ČTEŠ
Minutka poezie
PoetryMohla jsem zůstat vzhůru, jen abych tě slyšela dýchat, sleduj, jak se usmíváš, když spíš. Zatímco jsi daleko a sníš, mohla bych strávit svůj život, v této sladké kapitulaci, mohla bych zůstat ztracená v tomto okamžiku navždy. Každý okamžik strávený...
