lullaby ||larry stylinson|| cz

1. promise

Jsem Louis Tomlinson. Devatenáct let, na zeměpisné  soukromé střední. Z bývalého extroverta se stal naprostý introvert a to je taky důvod proč se tady s nikým nebavím.

Ještě nedávno to bylo ale všechno úplně jinak, do té doby, dokud jsem se nepřestěhoval z mého milovaného Doncasteru do zasraného Holmes Chapel.

Už skoro polovina roku je za mnou a stále tady nemám ani jednoho člověka s kým bych se bavil. Proč taky že ano. Kdo by se bavil se zamlklým klukem

Proč bych ale měl nosit nějaké hnusné obtažené džíny ze kterých leze všechno a necítím se v nich dobře? Už jen z toho jak vidím všechny ty holky, které mají přesně tenhle styl, chce se mi zvracet.

(Guys, nikoho neurážím. :D Berte to prostě jako součást ff. Každý ať se oblíká jak chce!!)

Všechny moje sestry jsou tady ale očividně spokojené. Celé dny se náš barák hemží jen jejich kamarádkami, které jsou podle mého názoru všechny pěkné krávy, až na Gracie, ta jediná na mě nikdy neměla narážky a prostě mě bere takového, jaký jsem.

Budeme dělat, jakože jsem teď celou dobu poslouchal učitele na angličtinu a jeho výklad o tom, jak je důležitá gramatika. Neučí se tohle náhodou ve třetím ročníku na základce? Navíc, jako kdyby někdo mohl napsat interesting s tvrdým y na začátku.

Jaké by to bylo, kdybych se nikdy neodstěhoval? Mohl bych dál chodit s Niallem a Liamem ven a do klubů. Nikdo by mě nešikanoval a život by byl nádhernej. Teď bydlím zkurvených několik desítek mil od nich a vidět je můžu maximálně tak přes videohovor a nebo max jednou za půl roku osobně.

Třídou se najednou rozlehlo protáhlé zapískání a hned na to rána do stolu.

„Ty vole. Tomlinsone, no co? Máš tam nějakého sexy hošánka v kraťáskách po prdel, že pořád tak čumíš z toho okna?" Zasmál se Calum a hned na to se rozesmáli i ti pošahaní blbci vedle něj.

Ti kreténi si na mě naštěstí nedovolí nic víc, no protože, co si budeme, nejsem žádná slečinka i když to tak někdy možná nevypadá. Konec konců, posilovnu jsem viděl víckrát v životě než oni všichni dohromady.

Ukázal jsem na něj vztyčený prostředníček, což se neukázalo, jako ta nejlepší odpověď.

„Tomlinsone, tyhle výrazy si nechte někam mezi svoje kamarády!" Zaskřehotal učitel ze předu třídy.

„Pardon." Zamumlal jsem společně s protočením očí.
Jak já tohle místo nesnáším. Jakej debil vynalezl lidi jako jsou tihle?

Vcelku klidnou místnost znovu narušil další zvuk. Tentokrát to ale nebyla rána do stolu. Všichni se otočili ke dveřím, odkud se ten zvuk ozval. O sekundu později se ty dveře otevřely a v nich se objevila kudrnatá hlava někoho, koho jsem v životě neviděl.

Ten kluk vstoupil do třídy a hned na to se tady spustil obrovský zmatek.

„Čau, Harry!"

„Harry, kámo, konečně jseš zpátky!"

„Jak bylo v Kanadě?"

„Dost!" Všechny ty magory, co se nahrnuli k tomu kudrnatému klukovi přerušil učitel, o kterém nepochybuji, že musel zařvat alespoň čtyřikrát s tím, jakou má hlasitost jeho hlas.

Co tady dělá? Nevypadá, že by sem teď nastoupil, však ho tady všichni znají...

Všichni si sedli zpátky za svůj stůl a Kudrnáč tam zůstal stát. Až teď jsem si všiml, jak krásnou postavu má. Jeho dlouhé nohy, prsty plné prstýnků, hluboce zelené oči... Kurva, Louisi! Už zas?!

Radši jsem odvrátil pohled, ale to neznamená, že mě to nenutilo nad tím klukem přemýšlet.

„No, takže vidím, že jste Harryho řádně přivítali, ale teď si jdi sednout Harry." Učitel mávnul rukou ke třídě a otočil se zpátky k tabuli.

Harryho oči bloudily po třídě, až nakonec přistály na volném místě vedle mně. Na tváři se mu usadil křivý úsměv a už si to mířil k mému stolu. Ne prosím...

„Ahoj, máš tady volno?" Řekl svým nádherně chraplavým hlasem. Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli tady vážně není žádné jiné místo, kam by si mohl sednout. Pohled se mi zasekl u Katelyn, která mě propalovala pohledem. Skvělý, nikde jinde místo nebylo.

„Jo." Vydechl jsem a rukama si promnul obličej.

„Jsem Harry." Řekl mezitím co si odsouval židli a hned po tom se na ni posadil.

„Louis." Ten kluk se mi moc nelíbí. Vypadá jako všichni tady, takže mě bude beztak za chvíli nesnášet.

„Jsi tu nový." Konstatoval Kudrnáč, mezitím co si vyházel blok a učebnici na stůl.

„No, to jsem." Zamumlal jsem a pohrával si s jedním z prstýnků na mé ruce.

„Odkud jsi?" Vyptával se dál.

„Doncaster, odkud jsi ty? Nevypadáš, že bys sem přišel nově." Tohle mě zajímalo.

„Jsem odsud, no a nový tady fakt nejsem." Zasmál se.

„Aha a proč jsi do školy nastoupil tak pozdě? Od začátku roku jsem tě tady nikde neviděl." Nikdy se o něm ani ve třídě nezmínili.

„Byl jsem v Kanadě, mám tam totiž sestru." Pokrčil rameny.

„Půl roku?" Nadzvedl jsem obočí.

„No, jo. Gemma má vlastní firmu a chtěla, abych měl nějaký podíl na jejím příštím projektu a já se v těch věcech docela vyznám a i mě to baví." Zase pokrčil rameny.

„Jakém projektu." Tenhle kluk je dost zajímavej.

„Příští rok začnou stavět jeden obrovský hotel. Bude v Torontu." Loktem se opřel o stůl a do dlaně si položil svou hlavu.

Pokývl jsem nad tím uznale hlavou, ale nějak dál se konverzace nerozvíjela.

„Hej, Harry! Proč sis sedl zrovna vedle toho magora?" Smál se Calum a já jen protočil očima. Už je to tady zase...

„Co máš za problém vole?" Harry se zamračil a Calum hned držel hubu. Že by tady měl Harold nějaký ten respekt?

„Dík." Pípnul jsem.

„Za co? Ten debil měl radši od začátku držet hubu." Odfrkl si Harry.

„Proč se k tobě chová takhle?"

„Protože jsem ten školní teplouš, co nosí hromadu perličkových náhrdelníků, náramků a prstýnků." Založil jsem si ruce na hrudi a pohled odvrátil k oknu.
Počítám, že se teď zvedne a radši bude sedět na podlaze, než aby seděl se mnou.

„No a však co? To není důvod, ne?" Překvapeně jsem se na něj podíval. Myslel jsem si, že bude ten typ člověka jako Calum.

„No asi je dostatečný." Zamumlal jsem. 

„No, každopádně se postarám, aby se tohle už neopakovalo." Řekl umíněně.

Myslel jsem si, že si po tomhle vážně odsedne, ale on ještě řekne tohle? Koukal jsem na něj s pootevřenou pusou.

„Co na mě tak koukáš?" Zasmál se.

„Nevím, jenom jsi první, kdo se ke mně tady chová takhle hezky." Uchechtl jsem se.

„Vážně? To je mi líto." Položil mi svou ruku na rameno a mým tělem projel divný pocit.

„Každopádně od teď tomu bude jinak a když už se k tobě nebudou všichni chovat hezky, tak já teda budu." Usmál se.

Že by nakonec byl fajn?

Možná až moc.

Budeme dělat, jako že v Holmes Chapel něco jako zeměpisná soukromá střední existuje.