lullaby ||larry stylinson|| cz

3. a picture

🎧: Love Song- Lana Del Rey

Tu fotku jsem si vytiskl. Přesně tu fotku ze včerejška s Harrym sedícím u západu slunce s polaroidem v rukou.

I kdyby to pro někoho dalšího znamenal pouhý cár papíru a barev, ta fotka pro mě byla něčím a nějakým způsobem důležitá.

Ten obrázek, který je na fotce zachycený, zobrazuje přesně ten moment, který byl schopný mi na tváři vykouzlit úsměv. Zachycuje přesně tu chvíli, kdy jsem se cítil tak nezvykle, až divně šťastně.

A byl to Harry kdo tohle celé způsobil. Nedokázal jsem od té fotky odtrhnout oči. Byla jednoduše něčím speciální. Možná tím, že díky támhle tomu momentu jsem si uvědomil, že jsem byl do Harryho zamilovaný. Byl jsem v tom pohlcený celý.

Nebyl jsem to já, kdo právě teď ležel v posteli zachumlaný v chlupaté světle růžové dece a culil se jak idiot nad včerejškem, který jsem z počátku ani nechtěl podniknout.

Neustále jsem cítil nový a nový příval motýlků v mém břiše, jak jsem pořád dokola myslel na to objetí, to jeho nadšení, když jsem vytáhl foťák, jeho ďolíčkový úsměv a to roztomilé šeptání pro sebe při focení.
Budu upřímný, tímhle vším mi zahřál srdíčko a to o tom ani zdaleka nevěděl.

Rozhodl jsem se, že půjdu běhat. Ode mně velice neočekávaná aktivita, ale proč ne. Nějak mě unavuje to nic nedělání a utápění se v depresivních písničkách.

Shodil jsem ze sebe svoje momentální oblečení a hledal ve skříni jiné, vhodné pro tenhle druh aktivity.

Nasadil jsem si sluchátka a vyběhl z domu. Byl to vlastně vážně skvělý pocit. To vědění, že konečně něco dělám. Jednoduše jsem se zase po dlouhé době cítil, jako bych přestal jen přežívat a začal znovu žít.

To vážně k takovému uvědomění stačil jen jeden večer, jedno objetí, jeden úsměv, jeden člověk?

Niall's pov

Louisovi jsem o tom samozřejmě neřekl. Jak bych taky mohl, zkazil bych překvapení.

Těšil jsem se na něj. Za ten rok, co se Louis odstěhoval jsme ho s Liamem viděli jen jednou, proto teď oba sedíme v autě na cestě do Holmes Chapel, abychom svého nejlepšího kamaráda opět viděli.

I přes to, že jsme si téměř každý den volali jsme z toho s Liamem vůbec nepoznali jak se mu tady daří a celkově jak se má. Od té doby, co se odstěhoval byl více uzavřený a to nám oběma připadalo divné, proto nás nenapadlo nic lepšího, než se na našeho Louise jet znovu podívat.

„Liame, zastav!" Rychle jsem poklepal Liamovi na rameno a on poslechl.

„Podívej, koho tu máme." Řekl jsem s pomalu rozlévajícím se úsměvem na mé tváři nad postavou běžícího Louise.

Vystoupil jsem z auta a co nejpotišeji jsem doběhl za něj. Skočil jsem mu na záda a on se podle mého očekávání chudák lekl.

„Slezte ze-!" Hned se otočil a odstrkával mě od sebe.

„Lou, uklidni se." Smál jsem se. Byl jsem tak rád, že ho vidím.

„Ni." Vydechl, jakmile se mi podíval do obličeje. Hned se ke mně nahrnul a padnul mi kolem krku. Objal jsem ho nazpět. Tak moc mi chyběl.

„Jak se máš, prcku?" Zeptal jsem se ho s úsměvem, který bych teď ani za nic nemohl skrýt.

„Skvěle." Úsměv mi oplatil a já jen koukal. Jak to, že se z toho smutného kluka, kterého jsem naposledy viděl před třičtvrtě rokem, stalo tohle usmívající se sluníčko?

Zářil.

I have no idea what this is. I'm sorry baes.