lullaby ||larry stylinson|| cz

5. smug lil shit

Vážně si většinou má hlava vymyslí něco, abych sám sebe mohl dopředu litovat? Oh ano, jeden z těchto případů byl ten, kdy jsem si myslel, že celou cestu autobusem budu sám zapadlý v zadní části tohohle velkého, černého, dálkového autobusu se sluchátkama v uších, protože jsem si myslel, že si Harry uvědomí, že by taky mohl strávit nějaký čas se svými kamarády, než aby seděl s divným Tomlinsonem.

I kdyby mi celý svět řekl, že mě bůh ví jak miluje, stejně v mém mozku budou šrotovat myšlenky o tom, jak nikomu nestojím ani za opření kola a přesně to se dělo v souvislosti s Harrym.

Pořád mi v hlavě nekonečně skákaly myšlenky, jedna za druhou o tom, jestli za to všechno Harrymu stojím, i přes to, že mi několikrát řekl, že ano. Řekl mi, že mě má rád, že mu na mně záleží a že jeho kamarádi jsou parta nevymáchaných blbů.

Něco se ve mně za poslední rok zlomilo a sám sebe nepoznávám, tedy aspoň co se mé mentality týče.

Nevím kdy se ze mně stalo tohle děcko, pro které je těžké přijmout, že by jej měl někdo skutečně rád.

*
Dny ve Skotsku plynuly a s Harrym jsme se sblížili. Za ty tři dny snad ještě víc, než před tím a to se nedá říct, že by jsme si blízcí nebyli.

Upřímně bych teď rád pozměnil tu část, co jste četli před chvílí.

Už si nemyslím, že je tak nereálné, aby mě měl někdo rád. Harry mě tím časem, který se mnou trávil, tím jak si se mnou povídal, tím jak se na mě usmíval dokázal přesvědčit o opaku.

Ten kluk je něčím výjimečný.

Víc, než si myslíš.

„Nastavíš dneska budík na ráno?" Zívl Harry vedle mně.

„Jak víš, že s tebou chci být na pokoji." Nevěnoval jsem mu ani jeden pohled a dál pokračoval v čištění skvrny od jahodové zmrzliny na jeho kalhotech, protože Harold je neschopné skoro dvacetileté děcko.

Přejížděli jsme z jednoho malého města, kde byl náš hotel pro minulé tři dny, do Edinburghu.

„Protože mě miluješ, Louisi, a nechci být zlý a podobně, ale nikoho jiného tu moc nemáš." Uchechtl se a založil si ruce nad hlavou.

„Miluju tvoje ego." Povzdechl jsem si a oddálil jsem se od jeho teď už čistého kolene.

„Přesně o tom mluvím." Mlasknul si pro sebe.

„Nastavíš ten budík?"

„Ne."

„Proč?"

„Nastavím." Zasmál jsem se a opřel se pohodlněji do sedadla.

„Jsi tak vtipný, Tomlinsone."

„A ty tak neschopný, Stylesi."

Vyjadřování lásky a náklonnosti mi jde, ano.

Krátké, o ničem, špatně napsané.
Já vím.