lullaby ||larry stylinson|| cz

8. the art was a witness

🎧: Cinnamon Girl- Lana Del Rey
(Doporučuji si vážně pustit tu písničku, jinak nebude kapitola dávat takovou atmosféru, jakou bych vám chtěla předat.)

Odtáhl jsem se a podíval se do jeho očí. Plakali jsme. Oba.

Jak dlouho jsem čekal? Jak dlouho jsem tohle chtěl udělat? Dostatečně dlouho na to, abych věděl, že on je jediný, koho chci do konce života líbat.

„Děkuju." Vzlykl a s objetím mojí osoby si zabořil hlavu do mého ramene.

„Tak moc tě miluju, Harry. Tak moc." Už jsem ani nevzlykal. Pouze jsem nechal slané kapičky sklouzávat dolů po mých tváří. Tolik různých pocitů, všechny naráz, jsem snad nikdy za svůj život necítil.

Cítil jsem jistotu a nejistotu zároveň, cítil jsem vděk a úlevu. Cítil jsem náklonnost a uvědomění, jak dlouho jsem čekal, abych tato slova kudrnatému mohl povědět.

„Já tebe." Vydechl do mého ramene zatímco ho i nadále smáčel svými slzami.

„Neplakej." Jemně jsem ho od sebe odtáhl a usmál se na něj.

„Vždyť ty pláčeš taky." Zasmál se s rudými tvářemi a nosem.

Harry se ke mně naklonil a slíbnul jednu slzu, která tekla po mé tváři.

Jemně jsem pozvedl koutek svých rtů, načež to stejné udělal i Harry. Neptejte se mně, zda jsem odolal.

Neodolal.

*

Sešli jsme ty malé točité schody a já se podíval za sebe na Harryho.

Sklopil jsem pohled na jeho ruku, která putovala po zábradlí, jak šel dolů, a pak se mu podíval do očí. Usmál jsem se a on mi onu tu ruku nabídl. Tím ještě prohloubil můj úsměv (zda to ještě šlo) a já ji následně přijal.

„Venku prší." Povzdechl si. „Nemám ani deštník."

„To přece vůbec nevadí." Otevřel jsem dveře od kavárny a pozoroval jak jednotlivé kapky deště dopadají na cestu a stékají z kopce směrem dolů.

„Pojď." Otočil jsem se s úsměvem na něj a vytáhl ho za ruku do deště.

Writer's POV:

Běželi.

Dva zamilovaní a láskou zaslepení, obyčejní puberťáci běželi v dešti  v zemi, kterou ani jeden z nich tak docela neznal.

Bylo to jako sen. Jako sen, ze kterého se ani jeden z nich nikdy nechtěl probudit.

Určitě se jim to muselo zdát, protože takto nádherný život není.

Všechno bylo až moc perfektní a Louis i Harry doufali, že se z takového snu už nikdy neprobudí.

Kapky deště jim smáčely všechno jejich oblečení a oni i přes to běželi se smíchem, držíc se vzájemně za ruce dál.

Bylo to jako klišé. Jako to klišé z romantického filmu, které každému přijde zdánlivě trapné, když se o tomto tématu baví s ostatními lidmi, jenže každý takový člověk tajně a hluboce doufá, že právě toto klišé s láskou jehich života jednou zažije.

Kudrnatý se nemohl přestat usmívat. Nevěděl přesně, kdy se stalo, že si začal uvědomovat, že k malému brunetovi něco cítí.

Měl pocit, jakoby se to stalo už v tu chvíli, kdy se jejich oči poprvé střetly.  Bylo to celé kouzelné a pro Harryho tak nové. To ostatně i pro Louise, ale Harryho nikdy předtím nenapadlo, že by se mu mohl až takovýmto způsobem zalíbit zrovna chlapec.

Vždycky měl dívky rád. Kolikrát byly lepší, než chlapci. Ty, které znal, se k němu chovaly s respektem, byly milé a tak se zase Harry choval k nim, kdežto chlapci (toto jejich chování Harryho osobně znechucovalo), se tak akorát dívkám smáli a neměli k nim žádnou úctu a respekt, tedy alespoň většina těch, které on znal.

Vždycky mu dělalo radost, když viděl, že se muž k ženě chová s láskou a tak jak má.

A přesně takhle se on hodlal chovat k Louimu. Sice Louis nebyl dívka, ale byl to jeho chlapec. Harry se k němu chtěl chovat jako, že je on pro něj ten jediný na světě, což pro něj Louis vlastně i byl. Nikdy nechtěl Louisovi ublížit.

Tak moc ho miloval. Miloval ho tak moc, až z toho Harryho srdce občas bolelo. 

Harry najednou zpomalil a Louis se na něj zmateně otočil.  Kudrnatý se jen pousmál a za ruku svého chlapce zatáhl ke zdi domku, u kterého se právě nacházeli.

Harry natlačil menšího ke zdi a svými rty ochutnal dva narůžovělé polštářky, po kterých stékaly kapky vody a Louis se jen usmál.

Byl šťastný. Po dlouhé době v sobě konečně cítil to štěstí.

„Zbývá nám deset minut." Odpojil se vyšší a své čelo opřel o to Louiho.

„Dostatek času." Vydechl s úsměvem a stále zavřenýma očima Louis.

Harry se odtáhl a odhrnul pár naprosto promočených vlasů z Louiho čela a konečně s ním spojil pohled.

„Jsi tak nádherný. Za celý svůj život jsem nikoho nádhernějšího neviděl." Šeptl tiše Harry, naprosto omámený dvěma oceány, co vpíjely svůj pohled do jeho očí.

*

„K čemu je mi platné říkat, že jsem vám několikrát opakoval, vzít si deštník." Sykl na ně učitel mezitím, co se se zbytkem skupiny hrnuli zpět do autobusu.

Ti dva se na sebe jen zaculili, neberoucí vážně učitelova slova.

Měli namířeno do Galerie, do které se Louis osobně velmi těšil. Miloval umění, to stejně se ale ovšem nedalo říci o kudrnatém, co seděl vedle něj.

„Nic na tom není, Louisi. Je to jen splácanina barev." Argumentoval.

„Mohu říct něco podobného o fotbale, Harolde, ale neudělám to, na to tě až moc miluju a vím, že by jsi pak byl uražený." Zašeptal  mu do ucha s úšklebkem a Harry jen spokojeně zamručel.

*
Procházeli jsme obrovskými prostory oné galerie a já mohl říct, že jsem byl okouzlený.

Umění jsem miloval a vždy mi přišlo zajímavé a obdivuhodné, jak umělci svými malbami vyjadřují své pocity a věci, které chtějí světu sdělit.

„Umm, Louisi." Harry se na mě pověsil, až jsem málem ztratil rovnováhu.

„Těm obrazům se věnuješ víc, jak mně." Zamumlal nespokojeně.

„Žárlíš copak na, podle tvých slov, splácaniny barev?" Zasmál jsem se a rukou mu naznačil, ať se na mně přestane věšet.

Harry zamumlal něco ve stylu 'ano'.

„Aww." Nedokázal jsem si odpustit, jelikož jsem tohle shledal neskutečně roztomilým.

„Pojď." Nabídl mi ruku, kterou jsem přijal a následoval Harryho, který mně vedl po schodech nejspíš do dalšího patra.

To patro bylo plné soch. Byly tu busty, malé i velké sochy.

Harry mně zatáhl do malého výklenku, kde mě přitlačil na zeď a já překvapením z toho, jak rychle moje záda narazila, prudce vydechl.

„Snad se mi budeš teď už dostatečně věnovat." Zašeptal do mého ucha a poté jeho rty našly ty mé.

Nepřestával mě líbat a já přemýšlel, jestli budu schopný být někdy v životě šťastnější.

Musel jsem do jeho rtů zasmát.

Tohle bylo až komicky dokonalé.

Děkuji British Museum za inspiraci. :D