lullaby ||larry stylinson|| cz

6. friendzone? and daffodils

Věnováno: HLSunsetflower
(Něco se tady vážně stalo, brouku𓆙)
🎧: Astronomy- Conan Gray

Ten budík jsem nenastavil.

Nebyla to moje chyba, dobře? Zapomněl jsem na to, takže to byla moje chyba, ale to neřešme.

Fakt, že na mě byl Harry asi tak další tři hodiny naštvaný, kvůli tomu, že si nestihl za těch deset minut pořádně učesat vlasy, také není potřeba detailně rozebírat.

Flashback:

„Za deset minut odjíždíme, je mi jedno jak to chcete stihnout, ale očividně to máte nějak vymyšlené, když jste si dovolili vynechat i snídani." Ozvalo se zabouchání na dveře.

Polekaně jsem sebou trhnul a nahmatal mobil vedle sebe.

„Kurva, Harry, vstávej." Plácl jsem ho do ramene a sám se vyhrabal z postele. (Ano, manželské.)

„Co? Co je?" Ten debil si ještě přetáhl peřinu přes hlavu s tím, že bude dál spát?

„Zaspali jsme, vstávej, dělej." Strhl jsem mu tu peřinu z hlavy a tím odkryl jeho nádherně vypracovanou a už lehce opálenou hruď. (Absolutně netuším v jakým ročním období, natož měsíci teď jsme, takže dejme tomu, že je třeba duben? :D)

Hluboce jsem vydechl a odvrátil pohled.

„Jak jako zaspali? Vždyť jsi měl budík." Zamručel a už se konečně zvedl.

„Neměl." Prohrábl jsem si vlasy a přešel ke své tašce s oblečením.

„Neměl?!" Teď nevím, jestli jeho tón popsat jako přidušený výkřik, nebo zděšený hlas Rona Weasleyho. (Což je ve finále asi to stejné.)

„Jo, neměl a už vstávej sakra." Sykl jsem po něm a naštěstí už se začal hrabat z postele.

Otočil jsem se k němu zády, abych si mohl obléct kalhoty, když..

„Tys mě právě plácnul po-"

„Dneska bude hezky, koukej." Prsty roztáhl zatažené žaluzie na okně. Potom se prostě otočil s nevinným úsměvem na rtech a rozešel se ke své tašce.

„Budu ignorovat ten fakt, že ty ignoruješ moji otázku, ale máš pět minut, takže bych si být tebou pohnul." Zabručel jsem na něj s mírným zamračením a oblékl si zbytek oblečení.

„Teď jsme dojeli do centra, budete tady mít rozchod na čtyři hodiny. Sraz bude na tomhle místě v jednu u autobusu. Dělejte si co chcete, hlavně nikomu ve vašem okolí nezpůsobte psychickou, či jakoukoliv jinou újmu na zdraví." Velice nadšeným tónem nám oznámil učitel, jehož jméno jsem ani nevěděl.

Vystoupili jsme z autobusu a pozorovali části naší třídy, jak se rozchází různými směry a ulicemi.

„Kam půjdeme my?" Vážně si právě opřel svoji hnátu o mé rameno?

„Uhh, nejsem nějakej tvůj věšák, Harolde, aby ses na mě mohl věšet." Shodil jsem tu jeho ruku.

„Přestaň být tak negativní, Lou. Koukej se, jsme spolu v absolutně nádherným městě, kde teď můžeme dělat co chceme. Není důvod být nasranej." Usmíval se jak sluníčko.

Pořád se usmíval jako sluníčko. Jako nádherné sluníčko.

„Promiň." Zašeptal jsem mezitím co jsem nechal jeho ruce obejmout má ramena.

„Nemáš za co se omlouvat, jenom je načase přestat být ze všeho otrávený." Objal mě snad ještě pevněji.

Vlastně toto je to, co potřebuju.

„Takže, kam teď půjdeme?"

„Nevím, nikdy jsem tady nebyl." Zasmál jsem se.

Tak můžeme něco najít?" Vytáhl mobil z kapsy svého kabátu.

„Našel jsem něco." Promluvil asi po tří minutovém hledání.

„Ukaž." Nahnul jsem se k němu, abych viděl co našel.

„Vážně se koukáš na místa kam můžeme jít na stránkách, které se jmenují Romanticspots?"

„Není to snad na místě?" Zašklebil se samolibě.

„Jsme kamarádi, Harolde?" Zvedl jsem s úsměvem jedno obočí.

Proč ho odháníš? Jasně ti to naznačuje.

Ne .

„Pravda." Mlasknul a rozhlédl se kolem.

„Tím pádem se ti omlouvám, Tomlinsone."

„Děkuji, Stylesi." Oba jsme se zasmáli a vydali se na to místo.

*

Došli jsme před malou kavárnu, která měla před vchodem několik stolků se židlemi. Vypadala útulně a vytvářela vcelku podzimní atmosféru.

„Běž už dovnitř, za chvíli jsem zpátky." Usmál se na mě a odběhl po chodníku dál od kavárny.

Zmateně jsem se za ním díval a doufal, že se vrátí, nevykašle se na mě a nenechá mě tady.

Sám jsem tedy vešel do kavárny a okamžitě ke mně dolehla vůně kávy a croiassantů.

Sedl jsem si k jednomu z menších stolků a pohled mi padl na točité menší schodiště. Vypadalo to jako by v druhém patře bylo něco jako malá knihovna.

Vyšel jsem po schodech a vážně se mi naskytl pohled na malou knihovnu, ovšem dostatečně velkou na to, aby se sem vešlo také pár stolků.

Procházel jsem regály s knihami, když v tom mi pohled padl na jednu tmavě modrou knihu se zlatým nápisem na boku I'm loving you to the Moon and back.

Po přečtení toho názvu se mi okamžitě vybavil Harry.

Já ho miluji až na měsíc a zpátky..

V zamyšlení jsem vzal onu knihu z poličky. Začal jsem v ní listovat a letmo četl některé řádky, napsané na tom žloutnoucím papíru.

Nedokážu si vysvětlit proč dělám to, co dělám. Proč jsem tak odtažitý, když mi Harry vyjádří náklonnost? Proč se chovám tak, jako by mi naše přátelství občas lezlo krkem?

„I brought you daffodils." Ozvalo se jemně za mými zády.

Pomalu jsem se otočil, stále s knihou v ruce a spatřil Harryho s jeho tlustým černým kabátem na sobě a s pravou rukou plnou narcisů.

„Co to děláš?" Malinko jsem se zasmál a položil knížku zpátky na poličku.

„Není to snad jasné?" S malým úsměvem se trochu předklonil a udělal pár kroků za mnou. Byl blízko. Hodně blízko. Musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych s ním mohl i nadále udržovat oční kontakt.

Natáhl ke mně ruku s těmi narcisy, ale já jsem měl nějaký blok v hlavě a jednoduše si je nemohl vzít.

„Harry, tohle ne-" Zakroutil jsem hlavou, ale ani jsem to nedopověděl, protože jsem byl přerušen Harryho prstem, přitisknutým na mých rtech.

„Shh, já vím." Zašeptal a potom se ke mně obličejem přiblížil až tak blízko, že se naše nosy dotýkaly.

Nosem se jemně otřel o ten můj a následně mi vtiskl rychlou pusu do koutku mých rtů.

Pusu?!

Já vím, že to nahoře nejsou narcisy.