Omlouvám se, neopouštěj mě!

Kapitola 2.

Rádce odešel před několika hodinami a nyní byl v ložnici mladého mistra zase klid. Svůj trest si odpykal a potom následně odešel, těžko říct, jestli šel zase lovit nebo se odebral na ošetřovnu, hodně ran bylo do krve, ne-li všech třicet.

Mladý mistr odpočíval a přemýšlel...proč by vexling tolik riskoval a přiletěl bez ohlášení? Cizinci do jeho lesů bez jeho vědomí nesmí, to ví každý. Buďto ta dívka měla opravdu závažný důvod nebo pochází z mnohem větší dálky a nevěděla o tom...nebo si myslela, že si toho mladý mistr nevšimne...považovala ho za hlupáka?

Na dveře ložnice mladého mistra někdo zaklepal.

,,Vstupte.'' ohlásil mistr Xieren.

Do jeho ložnice přišla hlavní ranhojička Lingling. Uklonila se a když na ní mistr kývl, že může promluvit, spustila:

,,Můj pane, medicína zabrala, je vzhůru. Mám Vás k ní dovést? Obávám se, že kvůli té poraněné noze nebude schopna pár dní chodit.''

Mladý mistr nikdy nechodí ke svým podřízeným, aby si s nimi seriózně promluvil, vždy tomu bylo naopak, on je vždy volal k sobě, nerad se zbytečně vysiloval. Ale...co se dalo jiného dělat?

,,Jistě. Pojďme.'' mistr vstal ze svého křesla a šel s ranhojičkou na ošetřovnu.

Bělovlasá dívka seděla na posteli a čekala co s ní bude. Rány na jejím těle už tolik nebolely díky mastičkám a medicínám, které ji byly podány. Stále se však cítila slabě a motala se jí hlava, jako by vypila nejmíň deset skleniček likéru. 

Vůbec nechápala co se stalo, jednu chvíli letěla lesem a potom prudká bolest, pád a následná tma. Vůbec si nevšimla onoho lovce, který ji viděl a sestřelil, byla soustředěná na jiný úkol...úkol, který ji přivedl do těchto míst...svého rozhodnutí ale nikdy nelitovala.

Najednou do ošetřovny vstoupili Lingling a mladý mistr Yao Xieren. Hned jak mladého mistra spatřila, v sedě mírně sklonila hlavu ve znamení úcty. Ve stoje by to bylo mnohem lepší, ale její noha říkala něco jiného, dočasně vypověděla službu.

Mladý mistr se postavil na druhou stranu postele a podíval se do jejích očí. Její oči byly oříškově hnědé, plné života a radosti. Za tou fasádou se ale skrývaly strach a bolest, to mladý mistr viděl moc dobře.

,,Lingling, můžete nás prosím nechat o samotě?'' zeptal se mladý mistr, aniž by odtrhl oči od raněného vexlinga.

,,Jistě pane.'' ranhojička se rychle uklonila a pak tiše odcupitala pryč.

Mladý mistr měl tedy poprvé možnost mluvit s cizinkou, která neoprávněně vstoupila na jeho území.

,,Jak se jmenuješ?'' zeptal se s nepatrným úsměvem, líbil se mu její strach.

Bělovlasá dívka se zachvěla kvůli jeho tajuplnému hlasu. Takový hlas nikdy v životě neslyšela, ale rozhodně si nestěžovala, lepší než pokřiky a posměšky.

,,Já-já jsem Wu Ming, pane.'' odpověděla tiše.

Hlas dívky, u které nyní věděl, že se jmenuje Wu Ming, byl vyhlazený a sladký jako med, bez jediné špetky pokusu o lež. Pokud jde o lhaní, mladý mistr to vždycky prokoukne.

,,Bezejmenná?''

,,C-co?''

,,Tvé jméno znamená ''bezejmenná'', to se jen tak nevidí. Kdo je tvá rodina?'' odpověděl mladý mistr s náznakem zvědavosti.

Bělovlasá dívka si lehce promnula zápěstí, nerada o své rodině mluvila a to dost z pochopitelných důvodů, protože řekla:

,,Má rodina je dost zkorumpovaná. Můj otec je proutník, má matka tedy může být jakákoliv prostitutka ve Vasei, totéž platí i o lidech v mém věku, kdokoliv z nich může být můj sourozenec.'' stydlivě popisovala.