Omlouvám se, neopouštěj mě!

Kapitola 7.

Bělovlasá dívka nakonec dostala svolení odejít za svou sestrou a přítelem. Běžela tedy dlouhou chodbou směrem do ošetřovny. Nezastavovala se, prostě běžela. Její noha se zdála být vyléčená.

Dostala se před dveře do ošetřovny. Stráže neotevřely, jenom se dívali dál před sebe jako by se nic nedělo.

,,Promiňte, na rozkaz našeho pána se mám dostavit do ošetřovny. Prosím, otevřete.'' právě to ''na rozkaz našeho pána'' přimělo stráže, aby otevřeli dveře.

Hned jak byly dveře dokořán, bělovlasá dívka vstoupila.

Viděla tu hrůzu. Několik zraněných vojáků a ranhojiči jak kolem nich chodí a snaží se jim pomoct. Byl tam hotový zmatek. 
Bělovlasé dívce bylo všech velmi líto. Museli mít tvrdé cvičení. Musí být připraveni na cokoliv. Stateční muži a ženy.

,,Wu Ming!'' 

Otočila se ke zdroji hlasu. Byl to Dai Wu, který k ní běžel. Ona se taky rozeběhla jeho směrem. Byla tak šťastná, že ho vidí. Konečně...
Jakmile k sobě doběhli, chytili se za ruce. To byl jejich pozdrav. Na objímání se příliš styděli. Oba se usmívali, byli rádi, že viděli toho druhého. Byli to přátelé na život a na smrt. Pravé, nefalšované přátelství. 

,,Dai Wu, tak ráda tě vidím.'' řekla bělovlasá dívka s tím největším úsměvem.

Muž s dolíčky úsměv napodobil. ,,Já tebe.''

Bělovlasá dívka se náhle podívala trochu na stranu. A tam na posteli ležela malá Mei Li. U ní byla Lingling, která ji podávala nějakou medicínu. Medicína byla v misce, byl to čaj...a v tom čaji byly lístečky Dahlie. Yao Xieren dodržel své slovo. Hlavní ranhojička zvedla hlavu malé dívenky a pomalu ji dala okraj misky mezi její rty. Pomalu jí čaj lila do úst a malá dívenka všechno polkla. Tvářila se u toho poněkud znechuceně. No jasně, vždyť nesnáší hořké.

,,Mei Li.'' bělovlasá dívka běžela na stranu postele, aby se na svou sestru podívala. ,,Jak je na  tom madam?''

,,Prosím, pro všechny jsem Lingling.'' usmála se hlavní ranhojička. ,,Srazila jsem pacientce horečku a nyní jí podala lék z Dahlie. Za pár dní by mohla být v pořádku.''

,,''Mohla''?'' zeptal se muž s dolíčky.

Ranhojička sklopila hlavu. ,,Ano. Říkám ''mohla'', protože uzdravení záleží jenom na ní. Zatím není z nejhoršího venku. Teď bude několik dní spát. Budou jí doprovázet zlé sny a bude potřebovat hodně tekutin.''

Bělovlasá dívka a muž s dolíčky se na sebe smutně podívali. Co všechno si Mei Li bude muset ještě protrpět?

,,Nebojte se, dobře se o ní postarám. Je v nejlepších rukou.'' pokusila se je hlavní ranhojička uklidnit a vzbudit v nich nějakou naději. A to se i povedlo. Oba se znovu usmáli.

Nakonec byli bělovlasá dívka a muž s dolíčky rádi, že zůstanou v Terannovském pavilónu. Měli tady vše co potřebovali - jeden druhého, dobré jídlo, místo k odpočinku i lepší práci za více peněz.
Ačkoliv jejich svoboda byla omezená, byli i tak rádi. Být pod dozorem, to je to poslední, co je zajímalo. Nyní mohli být konečně šťastní a nestrachovat se jeden o druhého v ulicích Vasei.

A malá Mei Li? 

Bělovlasá dívka byla stále na straně postele. Záhy vzala malé dívence ruku do své a začala jí předávat trochu své síly - energie světla. Aby zvýšila šanci na brzké uzdravení. Soustředila se. Na ruce malé dívenky se objevila čistě bílá záře, která vstupovala do jejího malého tělíčka. Bělovlasá dívka předávala svou sílu, dokud nepocítila drobnou únavu. Přestala, položila její ruku zpět na lůžko a pak mírně zaškobrtla.