Přehřáté letní radovánky 🔥

Všechny pitomé věci

***

Rufin/Norbert

2500 slov

***

 „Takže ses prostě rozhodl, že utečeš?" křičel jsem po něm a kapky vody mi stékaly po zádech.

„Nemohl jsem tam jen tak dál sedět?!"

„Proboha Rufe," vydechl jsem zoufale a sklo v autě se začínalo mlžit. Stěrače jely na plno, já velmi pomalu. Sotva jsem viděl.

„Nemohl jsem tam prostě sedět a nic nedělat."

„Ale musel jsi takhle šíleně vyvádět? Víš, jak jsi mě vyděsil?"

„No tak sorry," rozhodil rukama a já jsem ztratil nervy. Najel jsem na vedlejší hliněnou cestu do lesa a velké kapky dopadaly hlučně na střechu auta. Zastavil jsem auto a on sklopil hlavu a protřel si oči. Odepl jsem pás a natočil se kousek k němu.

„Jde o tu hru?" zeptal jsem se opatrně a on doslova zavrčel.

„To už jsme snad vyřešili, ne?" odsekl.

„Očividně ti něco natolik vadí, že ses rozhodl běhat v bouřce po lese a příšerné počasí na naší dovolené to nebude. Takže sakra mluv."

Zvedl ke mně pohled. Byl úplně promočený. Bál jsem se, že takhle prochladne, ale neměl jsem v autě ani deku. Všechno jsem nechal v kempu. Vyjel jsem okamžitě po tom, co mi Monika oznámila, co se stalo. Fakt, že jsem zahodil houbičku na nádobí a obul si každou botu jinou, jsem ani nechtěl zmiňovat.

„Jo, jde o tu pusu," odpověděl konečně a zase hlavu sklopil. Srdce mi poskočilo v hrudníku tak, že málem zlomilo žebra. „Prostě mě štve, že se to stalo."

„Už jsem se omluvil."

„Já vím," vyjekl a rozhodil rukama, „jen to je prostě teď všechno jiný?"

„Dal jsem ti pusu," upozornil jsem ho, „nic víc. Omluvil jsem se, bylo to v rámci hry a..."

„Přesně proto!" zakřičel a přerušil mě. Uskočil jsem kousek dozadu překvapením. „Byla to jen hra, udělal to můj nejlepší kamarád, protože ho hecovali ostatní a..."

„A? Hecovali? Dostal jsem za úkol políbit někoho ve skupině a..."

„A co, Norberte? Proč sis proboha vybral mě? Ze všech těch lidí?! Třeba Jana, ta je hezká ne? Sice se neznáte, ale ty si přesto v klidu řekneš, že já jsem nejlepší volba, protože mě znáš roky, a tak mi to asi nebude vadit?!"

„A vadilo?!" vyštěkl jsem tentokrát já a v autě nastalo na chvíli ticho. Povzdechl jsem a on ze mě nespouštěl oči.

„Vadilo," vyplivl a založil si ruce na hrudi. Měl by se svlíknout, jinak vážně onemocní, i přes zapnuté topen.

„Omluvil jsem se! Omlouvám se znovu, nevěděl jsem že..."

„Že co?" odsekl znovu a zase vrčel, „že zraníš moje city? Že mi to nejspíše ublíží, protože..."

„Cože?" zastavil jsem ho a pevně jsem stiskl jeho paži. Díval se na mě a jeho pohled byl tak bolestný. „Co si to řekl?"

„Neřeš to," odsekl a otočil pohled ven z okýnka.

„Ne, Rufine, co si to řekl?!"

„Že mi to ublížilo!"

„Proč?!"