Přehřáté letní radovánky 🔥

Problémy kapitána

***

Jáchym/Vojta

1100 slov

***

„A to jako teď budeme všichni 6 hodin trpět ve vlaku?" ozval se výrazný hlas přes skupinku stojící před nádražím.
„Ano, Jáchyme, a uklidni se, nikdo nemůže za to, že má ten autobus poruchu." Snažila se ho uklidnit učitelka. 

„Já mám hlad, je tady někde obchod?" ozval se další hlas a hodil těžkou sportovní tašku na zem.
„Tak se všichni uklidníme!" vypískla učitelka rozčílením, „Obchod tady je, máte dvacet minu, pak budete přesně nastoupeni na nástupišti dva! Rozchod!"
„Výborný," otřel si čelo jeden z chlapců."
„Jo vole, výborný, koupím si energeťák."
„Aby ses nepočůral." Utrousil tichý hlásek někde zezadu. Jáchym se na něj otočil, a když viděl jeho úšklebek, sám se pousmál. Tohohle kluka moc neznal, byl u nich krátce a nijak se neprojevoval.
„Cos to říkal, vole?"
„Nic, jen že už máš jen patnáct minut, tak abys to stihl."
„Jáchyme, vole, dej si svoje klučiny na vodítko, tenhle malej spratek nějak kouše." Ozval se otravný hlas naposled a Jáchym se jen zubatě usmál na prcka. Jmenoval se Vojta a pěkně drzý být uměl. Na to, že měl tak malou výšku se k ním do týmu perfektně hodil. Uměl pořádně kličkovat a všem unikl.
Zatímco Jáchym, jako kapitán týmu, byl na všechny vždy milý, o ostatních se to říct nedalo a v ragby, se kterým právě vyjeli na utkání, si jen vybíjeli vztek. Byla to banda mlátiček a problémových kluků, kteří problémy z domácností, ve kterých vyrůstali, ventilovali na jiných lidech. Jáchym mezi ně nepatřil, měl spokojený život v úplné rodině a pěkném domečku, sport dělal jen pro zábavu. Vojta na tom byl podobně, přestoupil k nim do školy nedávno a hned se přidal do týmu jako významný hráč. Prvně nad ním všichni protáčeli očima a snažili se ho šikanovat, ale brzo jim ukázal, že hraje líp než oni, a tím si získal respekt.
Momentálně byli všichni po utkání, osprchovaní a vyčerpaní. Když zjistili, že jejich autobus má poruchu. Proto se v tomhle vedru povláčí vlakem bůhví jak dlouho.

„Víš, že tě ostatní lidi vidí, když přemýšlíš?"
„Cože?" vyděsil se Jáchym, když ho Vojta těmito slovy vytrhl z představ.
„Jo," zasmál se menší, „ale nějakým záhadným způsobem ti to sluší."
„Jasný," kroutil hlavou Jáchym udiveně.
„No homo, kámo, ale chápeš," zasmál se menší.
„Jasný," zopakoval Jáchym.
„Měli bychom jít, za chvíli to jede."
„Tobě zase sluší tohle."
„Co?"
„Tenhle úsměv."
„Jáchyme, přehřál se ti mozek," zasmál se a šťouchl do něj loktem. Jenže v tu chvíli se něco stalo a oba to věděli. Jenže ani jeden z nich si to nechtěl přiznat. A to je čekalo 6 společných hodin ve vlaku.

„Takže drahoušci," svolala je učitelka, „Kupé jsou po šesti, opovažte se někoho obtěžovat a být hluční, jiný vlak už dneska nejede."
To byl jednoduchý pokyn. Všichni naházeli své obrovské tašky do vagonu a snažili se nějak vmístit v kupéčkách. Jáchym strategicky počkal, až se všichni usadí a šel až na konec vagonu, kde zapadl sám, do prázdného kupé. Netrvalo dlouho a vlak se rozjel.
„Máš tu volno, kapitáne?" vlezla dovnitř malá hlava s obrovskou taškou.
„Jasně." Usmál se Jáchym a spokojeně se opřel o okno, aby si mohl pospat. Jenže to netrvalo dlouho. Zrovna se mu zdálo něco o vanilkové zmrzlině a palačinkách když ho něco začalo lechtat na obličeji. Prudce se ošil a plácl tak rukou do druhé ruky. Rozespale zamrkal, aby zjistil, co se děje.
„Promiň," špitl Vojta.
„Co děláš?" nechápal Jáchym.
„Chtěl jsem i odhrnou vlasy z čela."
„Proč jako?!"
„Protože jsem si tě chtěl vyfotit."

Jáchym nechápal. Hleděl na malé stvoření naprosto zmateně. Vojta se choulil na protější sedačce a studem červenal. Schoval mobil do kapsy a zvedal se k odchodu. Jenže v tu chvíli ho Jáchym chytil za ruku.
„Zůstaň, nechoď mezi ty blbce."
„Dobře." Vydechl Vojta a pomalu se posadil zpět na protější sedadlo a otřel si zpocené ruce o kolena.
„Počkej," zašeptal Jáchym a vstal. Zatáhl závěsy a zamkl kupé.
„Ještě že je to tak starý vlak, v těch nových to nejde."
„Jo," uchechtl se Jáchym a sedl si zpět naproti menšího.
„A proč jsi to vlastně udělal?"
„Abys mi mohl znovu odhrnout vlasy z čela."
„Ach."
„Pojď?"
„Dobře."
„Pánové!" ozvalo se prudké zaklepání a oba mladíci s rychlostí zapadli zpět do sedadel.
„Ano?" postavil se Jáchym, aby odemkl.
„Nechci vám rušit vaší intimní chvilku," podezřívala je učitelka, „ale máme poruchu a proto je potřeba si vystoupit. Dnes přespíme v zdejším penzionu."
„To je ale zatracený štěstí," zasmál se Vojta a sbíral své věci.
„To tedy je, aspoň že jste dneska vyhráli ten zápas."
„Můžeme být spolu na pokoji?" vyhrkl ze sebe Jáchym až příliš nadšeně.
Učitelka kývla, „buďte rád, že to nikdo jiný neslyšel."
„Vážně?" podíval se na něj pobaveně Vojta.
„Zmlkni."

Ta ubytovna byla něco příšerného. Smrdělo to starobou a pokoje byly vybavené starým zatuchlým kobercem, televizí z roku dva a v postelích by se člověk bál, že budou štěnice. Naštěstí se všechno zdálo čisté a vyprané.
Vojta neprotestoval a přidal se k ubytování s Jáchymem. Ten byl rád, že jim to učitelka dovolila a okamžitě se rozvalil na starou postel.

„Proč jsi to udělal?" zeptal se najednou Vojta, „To v tom vlaku?"
„Dobře... mám být zcela upřímný?"
„Jasně že jo."
„Už včera jsem si tě všiml, když jsme sem přijížděli a dneska, když ses tak usmíval..." nedopověděl. Vojta k němu přišel blíž a sedl si vedle něj na starou postel.
„Já ale nejsem teplej."
Jáchym se prudce nadechl, „já snad jo?! Nevím co se děje."
„Nemáš náhodou holku?"
„Nemám, už. Nebavilo mě to."
„Tak co chceš?" Vojta se na něj otočil a mrkal na něj přes dlouhé řasy. Jáchym si protřel oči a hlasitě vzdychl.
„Nevím! Zamotal jsi mi hlavu, prostě se mi líbíš."
V tu ránu cítil, jak mu druhá ruka odhrnuje vlasy z čela. „Tak to zkusíme."
Jáchym se na něj prudce otočil. Vojta se usmíval a očividně to myslel zcela vážně.
„Tak jo," vydechl Jáchym a pomalu se k druhému naklonil. Vojta se posunul na posteli blíž a naklonil se také.
„Nikdy jsem kluka nelíbal."
„Ani já." Naklonil se Jáchym a pomalu mu přejel rty po horním rtu. Pootevřel ústa a vydechl. Vojta nečekal dlouho. Naklonil se ještě víc, přirazil je k sobě a prudce ho políbil. Trvalo to chvilku, než se oba rozpojili.
„Do háje!" zaklel Vojta a trochu se odklonil.
„Co?"
„To bylo sakra dobrý."
Jáchym se zasmál a naklonil se pro další polibek, jenže to se ozvalo klepání na dveře a oba prudce vyskočili z postele. Vojta otevřel a nasadil otrávený výraz.
„Bude večeře, tak pojďte." Řekla učitelka a oba si je prohlídla, „I když, možná si prvně trochu ochlaďte tu červeň na obličeji. Oba." A zavřela za sebou dveře.
„Jo, asi má pravdu," zasmál se Vojta a v tu chvíli byl přiražený na dveře, kde ho Jáchym vášnivě líbal.
„Co červeň, ta je v pohodě, ale to co mám v kalhotách asi jen tak nezchladím."
„Ale pane kapitáne, tady má někdo problém," zasmál se mu do rtů a znovu ho něžně pollíbil.