Přehřáté letní radovánky 🔥

Banánové mléko

***

Zdenek/Dalibor

6500 slov

***

Po extrémně dlouhé době něco přidávám. A s absolutním zděšením jsem zjistila, že v poslední letní povídce jsme měli Zdeňka, kdežto teď máme Zdenka! 😅🤣 To se mi už dlouho nepovedlo, ale nevadí. 

Není to moje největší veledílo, pochopitelně, a ani to není ani úplně uvěřitelná realistická lovestory. Jestli pocítíte cringe, dejte mi vědět. Užijte si čtení i léto. 

***

 Nebe je černé a nekonečné. Kapky padají tak velké, že dělají vlny na hladině kaluže. Vzduch je najednou konečně čerstvý a já popadnu poslední pár tenisek, které jsem sušil a běžím se schovat. Bouřku jsem čekal, jen ne takhle silnou. Zvednu hlavu a kapka mě trefí přímo do tváře. Za plotem na cestě se plouží úplně zmoklý kluk s obrovským batohem na zádech a kapuce tenké bundy už ho dávno nechrání. Chvíli na něj tupě zírám, než hlavu zvedne taky a uvidí mě.

„Jak daleko je to prosím do kempu?" zakřičí na mě přes těch pár metrů a já zamrznu. Na co že se to ptá?

„Kemp?" zopakuju a on kývne a odhrne si mokré tmavé vlasy z čela. „Ten je tak ještě patnáct kilometrů."

„Do prdele," zakleje a zoufale se rozhlíží, „a nějaké ubytování blíže tady není?"

„Tady není nic," upozorním ho a dochází mi, jak moc zoufale vypadá. Je promočený na kost a takhle dál jít nemůže. Hlasitě zahřmí. Blesky lítají nebem.

„Pojď dovnitř," pobídnu ho a dál nečekám. Otevřu vchodové dveře starého domku a sám se schovám před tou neřízenou spouští. Otřu si hlavu do trička a sleduju ho, jak jde váhavě za mnou. Když se se mnou octne v malém zádveří, vidím, jak moc unavený je. Nohu má škaredě odřenou a krev se mísí s blátem a vodou.

„Díky, ale potřebuju se někde ubytovat. V tomhle venku nepřespím."

Zírám na něj. Je o něco starší než já, tmavé oči, husté obočí, přední zuby nemá úplně rovné, ale rty hezké.

„To asi v tomhle počasí vážně nepůjde."

„No, to ne," zasměje se tiše a nejspíše pořád čeká, že mu nějak poradím.

„Jestli si myslel ten kemp s tou koňskou stájí, tak ten loni vyhořel..." upozorním ho a on zděšeně zvedne obočí. „Nejblíže je ubytovna pro dělníky a tu bych teda moc nedoporučoval. S tímhle tě tam tak možná okradou," ukážu na jeho zápěstí a on se podívá na ultra chytré hodinky a povzdechne.

„Aspoň nějaký autobus?"

„No," odkašlu si a nevím, jak mu sdělit, že ten v téhle díře stojí jen ráno a odpoledne, když veze lidi z práce a do práce. „Autobus pojede zhruba tak za... Dvanáct hodin a dvacet čtyři minut?"

Znovu pozvedne šokovaně obočí, olízne si rty a s hlubokým povzdechem si prohrábne mokré vlasy.

„Takže jsem v háji?"

„Nemáš odvoz?"

Na to se zasměje a směje se až příliš dlouho. Pak si protře oči a založí si ruce na bocích.

„Jsem zhruba tak dvě stě čtyřicet kilometrů od nejbližší známé osoby a navíc... nemám jim jak zavolat?"

Teď zase nevím, co si myslet.