Přehřáté letní radovánky 🔥

Na první pohled

***

Tomáš/David

2200 slov

***

 Poklidně jsem si to ládoval zpátky k naší chatičce. Bylo krásně, vedro a foukal jemný vánek. Zrovna jsem šel do našeho provizorního bydlení ze dne stráveného u jezera s partou kluků a Matyldou, kterou jsem měl nějakým způsobem sbalit. Ne že by se mi to zrovna dařilo a především jsem nevěděl, zda mi to za tu „letní lásku" stojí. Sice byla pěkná, ale nějak jsem mezi námi neviděl nic víc, než přátelské pouto. Všichni ostatní však smýšleli jinak. Petr mě nutil, abych do toho šel, že bych měl aspoň nějaký zářez za to léto, Michal ten ho v tom podporoval a Patrik se jen debilně šklebil jako vždy, mezi tím, co se zrovna neolizoval s Lucií.
To byla tak nějak naše banda. Scházeli jsme se každé léto, jelikož k tomuhle jezeru jezdili naši rodiče kempovat. Občas jsem odmítal jet, ale pak jsem si to nakonec vždycky rozmyslel a byl jsem rád, že jsem se s těmi blbečky mohl znovu vidět.
Cesta od jezera do kempu nebyla dlouhá a dneska jsem se vydal sám trochu dříve, protože to slunce už mě spalovalo do prašna.
„Pomoc!" ozvalo se odněkud. Trochu jsem zpozorněl a myslel si, že si někdo dělá srandu. Jenže pak se křik ozval znovu a hlasitěji.
„Pomoc! Jsem tady v křoví! Pomozte mi někdo!" ozvalo se znovu a to už jsem neváhal a šel za zvukem. V tu ránu za mnou přiběhl malý bílý pes a začal po mě štěkat a tahat mě za nohavici kraťasů. Výborně, ten mě tam dovede!
„Už jdu!" křikl jsem zpět a ozvalo se jen poděkování s velkou úlevou.
Sešel jsem z cesty do lesíka, který byl všude okolo kempu i jezera a pes mě pořád táhnul ke svém pravděpodobnému majiteli.
„Co se vám stalo?!" došel jsem k mladému muži, který měl roztržené špinavé tílko, a potetované rameno mu z něj vyčnívalo. Seděl na zemi a držel se za nohu.
„Díky bohu, že jsi mě slyšel," začal mi tykat, „šel jsem se projít se psem, zakopl jsem o tamten velký klacek a nejspíše mám výron v koníku, nemůžu se postavit."
„Tak ukaž," tykal jsem mu nazpět, „podepřu tě a zkusíme dojít zpátky do kempu, už je to jen kousek."
„Díky," usmál se a ve mně hrklo. Rychle jsem se vzpamatoval, popadl ho za ruku a podepřel. Pes pořád běhal okolo a vrtěl ocasem.
„Naši mají auto, svezou tě do nemocnice."
„Vaši? Jsi tu s rodiči?" vypadal překvapeně.
„Jo, je to tradice."
„Kolik ti vlastně je?"
„Osmnáct a půl."
„Tipl bych ti víc," zasmál se a syknul bolestí.
„A tobě?"
„Osmadvacet. Staroch co?" zasmál se znovu a pak se zastavil a podal mi ruku.
„Uh?" nechápal jsem a podal jsem mu ruku.
„Tomáš a ještě jednou díky za pomoc."
„Jo takhle!" plácl jsem se do čela.
„Tak se jmenuješ?" smál se.
„Ne, jasně že ne, jmenuju se David!"
„Takže, kde je vaše chatka?" zeptal se hned, co jsme došli do kempu.
„Posaď se tady," ukázal jsem na lavičku u ohniště, „dojdu pro ně."
„Dobrá tedy," usmál se a pomalu se usadil na lavičku.

Skoro jsem běžel do naší chatky, málem jsem se taky přerazil o klacky a nějak jsem netušil, proč jsem mu tu pomoc nabídl. Naši určitě nebudou nadšení.
„Tati!" vyjekl jsem, hned co jsem rozlapil dveře.
„Děje se něco?"
„Zachránil jsem jednoho chlapíka s vyvrtnutou nohou a potřebuje zavézt do nemocnice, myslíš, že bys mohl?"
„Ty jsi někoho zachránil?" zapojila se do hovoru mamka.
„Jo, jeho pes mě zatáhl do lesa a tam křičel o pomoc."
„Dobře teda," zasmál se otec, „když jsi mu to slíbil, tak ho odvezeme, je to jen 10 kilometrů cesty."
„Díky tati."

A bylo to trapné. Můj otec seznamující se s někým o trochu starším než já, potetovaným, a trochu kontroverzně vypadajícím. Mamka se samozřejmě s radostí seznamovala také a slíbila, že pohlídá Nelu, což byl ten pes.
A tak jsme vyjeli na výlet. Seděl jsem s Tomem vzadu a otec se zepředu samozřejmě snažil navázat rozhovor.
„Takže vás ten náš pacholek prý zachránil." Zasmál se a dál se pozorně díval na cestu.
„Nebýt něj, tak tam trčím asi do teď." Pousmál se na mě tím nejhezčím způsobem. Zase ve mně hrklo. Ten člověk mi způsobuje trauma.
„A jste tu na dovolené s manželkou?" ptal se otec dál. Ozval se hlasitý smích.
„Manželkou? To bych musel nějakou mít. Netvrdím, že nehledám," podíval se na mě zase, „ale nějak se mi to nedaří. Přijeli jsme sem s mou kapelou jako odpočinek od našeho mini turné."
„Takže hraješ v kapele?" zeptal jsem se udiveně.
„Jasně, jsem bubeník. To proto vypadám, takhle." Zasmál se a otec se k němu nervózně přidal.
„Oh a máte sebou vybavení? Rád bych něco slyšel."
„Bohužel ne, jak říkám, je to dovolená. Ale mám sebou nahrávky, můžu ti je pak pustit."
„To by bylo super."
Zase ten úsměv. Cítil jsem se dobře. Líp než s kýmkoliv jiným, i když na předním sedadle seděl otec a tak nějak se po nás divně pokukoval.
V tu chvíli mi zapípal mobil, napsal mi Patrik.