Přehřáté letní radovánky 🔥

Činky a pot

***

Ignác/Petr

2600 slov

Napsáno: květen 2018

***

Přece není možné, aby mně něco chybělo. Mám skvělou rodinu, krásný dům, fajn školu i kamarády. Tak proč mě pořád přepadá pocit samoty? Nedává to žádný smysl.
„Už zase to děláš," přerušila můj myšlenkový pochod moje nejlepší kamarádka. Zrovna jsme seděli na zídce před školou a popíjeli energěťák z jedné plechovky.
„Co dělám?" otočil jsem se na ní s udiveným pohledem. Moc dobře jsem věděl, jak dokonale umí číst myšlenky.
„Přemýšlíš nad tím, proč jsi nešťastný. A já ti to řeknu: protože nemáš holku."
„To je blbost, Adélo," mávl jsem rukou a uchechtl se, „holek jsem měl milion a s žádnou to nepřešlo." Což byla naprostá pravda. Žádné z mých děvčat pocit prázdna v mém životě nezahnalo, ani když jsem se snažil sebevíc. Všechny vztahy se rozpadly hned před prvním sexem, kdy jsem jejich sápání se na mě zamítnul.
„Tak potřebuješ minimálně sex!" zajásala a hodila do sebe zbytek tekutiny. Byl pátek odpoledne a my jsme neměli nic lepšího na práci než se flákat před tou děsně starou budovou.
„To je taky blbost, Adélo."
„Neříkej mi pořád Adélo!"
„Promiň, Áďo, ale je to blbost. Jak by mi mohlo chybět něco, co jsem nikdy neměl?" Což byla taky pravda. Sex jsem sice mohl mít už nesčetněkrát, ale vždy jsem ho razantně odmítl.
„Tak to potom nevím, proč ti pořád něco chybí. Kdyby to nebyla láska, tak je to něco jiného ze života, ale ty všechno máš, včetně zdraví a štěstí za dva."

Když jsem šel asi o dvě hodiny později domů, už se stmívalo a znovu jsem si na ten rozhovor vzpomněl. Zrovna jsem šel topolovou alejí a koukal do mobilu, když do mě někdo zprudka vrazil, div jsem ten mobil nepustil z ruky. Zhroutil jsem se na zem a křičel, co si to ten člověk dovoluje. Povědomá ruka se natáhla k pomoci a pevné svaly mne vytáhly na nohy. Byl to Petr ze třídy, nejhezčí kluk ročníku, namakaný a pěkně tvarovaný.
„Sorry, nějak jsem nestačil uhnout." Sundal si sluchátka z uší a oklepával mou ušpiněnou mikinu.
„To je v pohodě, nic se nestalo," koktal jsem rychle a otíral si špinavou ruku. Pokradmu jsem na něj stočil oči. Měl orosený obličej od toho, jak běžel. Kapuce mu padal do očí a vypadal unaveně.
„Fakt promiň, vůbec jsem tě neviděl," omlouval se znovu.
„Dobrý, dobrý, nic se neděje. Nevěděl jsem, že tady chodíš běhat."
„Chodím sem občas, nechtěl bys někdy se mnou? Sháním parťáka i do posilovny." Oči mu zazářily. Že by zrovna on neměl kamarády? Vždyť po něm touží každá a může si vybírat.
„Eh," vydal jsem ze sebe vyděšeně.
„Jo chápu," přerušil mě, „nechceš, proč taky, nevadí."
„No to ne, že bych nechtěl, já jen nemám nějak velkou kondičku," zasmál jsem se nervózně.

„Ah," zasmál se najednou a jeho zuby byly tak rovné. „Takže zítra ve stejnou dobu? Kde bydlíš, vyzvednu tě."
„Cože? Tady za rohem, Kosmonautů 6," koktal jsem ze sebe a nemohl odtrhnout oči od jeho úsměvu. Najednou mi došlo, co mi chybí. Tenhle úsměv. Ten jsem potřeboval ve svém životě a nějak jsem se ho teď nemohl nabažit.
„Halo? Jsi tam?" hrknul do mě loktem až mě probral z myšlenek.
„Promiň, trochu jsem se zamyslel," zasmál jsem se a trochu zčervenal, „co jsi říkal?"
„Jestli můžu dostat tvé telefonní číslo?"
„Jasně!"

To bylo moje první opravdové setkání s Petrem tváří v tvář. A byl jsem z toho všelijak rozhozený. Ten rozhovor byl tak příšerný. A jak do mě mohl vůbec vrazit, vždyť mě musel vidět už z dvaceti metrů.