Ilaria se většinu dne i noci snažil spát, ale spánek nepřicházel nebo když už se dostavil budila se z něho s pláčem a křikem, který pak utěšovala Rhena či Rhysand.
Jenže ani její otec na tom nebyl o nic lépe, slyšela ho křičet i několikrát do noci.
Pokaždé když otevřela dveře na chodbu a zamířila ho jeho pokoje, když tu její teta nebyla si vysloužila pohledy od ostatních kteří nechápali proč u obou tomu tak je.
Chtěli pomoct.
Ale nevěděli jak.
Ani jeden nebyl ve fázi, kdy o tom dokázali mluvit.
Dokonce i v bezpečí vlastního domova, vlastního pokoje, vlastní postele, neposkvrněné Dagdanem, nebylo bezpečí před jejími vzpomínkami a vizemi, které se jí míhaly před očima, kdykoli je zavřela: Amarantha, tělo Clare, poprava jejich přátel a i zlomení Feyřina vazu.
Za poslední čtyři a půl se toho stalo příliš mnoho a bylo toho příliš mnoho na to, aby si to převrátila v mysli, která byla stále vzpomínkami pod Horou.
Její mysl se vždy vracela k tomu co se stalo a cítila se, jako kdyby selhala.
Jenže horečka a bolest celého těla jí nakonec dostali.
Dokázala jen ležet, a nepamatovala si téměř nic co se nyní dělo.
ČTEŠ
Dvůr Stínů a Strachu II.
FanfictionPokračování dílů Dvůr Bolesti a Naděje, bez předchozího dílů vám některé věci nemusejí dávat smysl. __ Amarantha po téměř padesáti letech konečně padla, mnozí by mysleli že už bude pouze klid. Jenže pro mnohé to znamenalo vrátit se domů na svá územ...
