Never Let Go - A Destiel Fic

Kapitola 1

''Nepotkáváme lidi náhodou. Jsou určeni k tomu, aby nám zkřížili cestu z nějakého důvodu''

Pohled Deana Winchestera

Dean nesnášel nemocnice.

Vždycky tam cítil mrazivou atmosféru. Lidé umírali v místnostech, kolem kterých procházel, lidé měli děsivé nemoci, o kterých Dean neměl žádný postřeh. Opovrhoval i tou vůní, ostatním to možná vonělo jako čisticí prostředky, ale Deanovi to zavánělo smrtí. 

Neplánoval jít někdy do nemocnice, protože se mu to tak nelíbilo, ale jeho babička byla nemocná, opravdu nemocná. Cítil by se jako úplný kretén, kdyby ji nenavštívil.

Dean však neměl v úmyslu vejít do špatné místnosti. 

 Čísla byla rozmazaná, levná stará nemocnice byla údajně příliš rozbitá na to, aby něco opravila, dokonce ani malou poznávací značku místnosti. 4 vypadala jako 9, takže Dean byl očividně zmatený, když se snažil vidět svou sladkou starou babičku.

Dokonce si vyčistil svůj pracovní rozvrh v Bobbyho obchodě, naštěstí byl Bobby laskavý člověk, nebyl to kretén jako jeho poslední šéf z jeho poslední práce.

Dean dokončil vysokou školu díky Sammyho příkazům. Dean chtěl, aby byl jeho bratr hrdý, a tak zůstal na vysoké škole a sotva prošel.

Nakonec to bylo všechno k ničemu, jen proto, aby Dean každý měsíc měnil práci.

Vkročil do pokoje, připraven najít bělovlasou stařešinku s hadičkami v nozdrách, ale zjistil, že černovlasý chlapec s modrýma očima orámovanýma tenkými brýlemi leží na posteli s očima vytřeštěnýma na něj jako jelen, když spatří lovce.

"Ahoj." Pozdravil, jeho hlas byl hrubý, jako by se otřel o mlýnek na sýr.

"Ahoj," odpověděl Dean, "jsem ve špatném pokoji."

"No, nikdy v životě jsem tě neviděl, takže ano, jsi ve špatném pokoji." Chlapec zažertoval a nabídl široký úsměv, jeho tmavé oceánské oči se svraštily jeho vřelým úsměvem. Nevypadal nemocně, vypadal zdravě, ale Dean cítil jistou přítomnost, věděl, že chlapec není v pořádku.

Dean se rozpačitě zasmál a lehce zavrtěl hlavou: "Promiň," otočil se a otevřel dveře, ale pak ho zastavil chlapcův hlas.

"Nevadilo by ti psát na mou tabuli, že?"

Dean se otočil, svraštil obočí, zmatený tím, co chlapec říká.

"Cože?" Zeptal se.

"Moje tabule jmen." Odpověděl chlapec a ukázal hlavou na tabuli pod televizí.

Vedle bílé tabule byla tabulka bolesti s různými povrchními výrazy, od šklebící se tváře až po vzlykající. Chlapcova bolest se zdála být žádná, kroužila přímo na šťastné tváři.

Na velké tabuli byla modře označena jména.

Maddy

Gabe

Chuck

Meg 

Katy

A nespočet dalších.

"Věř tomu nebo ne, nejsi jediný, kdo vešel do špatné místnosti." Chlapec řekl: "Dívám se na ta jména a říkám si, že nikdy nejsem opravdu sám, i když to tak někdy vypadá. Na světě je asi 7 miliard lidí se všemi různými životy a různými problémy. Nikdy nejsem upřímně sám. Nahoře je 50 jmen a já znám jen 3 lidi."

Dean pochopil, co ten muž řekl, měl pravdu, lidé na této obrovské planetě nikdy nejsou opravdu sami.

Zvedl fixu a načmáral své jméno malými písmeny. Vůně značky Expo se vznášela ve vzduchu a mísila se se známou vůní, kterou Dean nenáviděl. Smrtí.

"Ty čekáš, že budu mít vizi supermana?" Zeptal se chlapec sarkasticky a usmál se.

Dean se na muže lehce usmál, vymazal jeho jméno rukávem svetru a přepsal ho většími písmeny.

"Dean." Chlapec prohlásil.

"Co je tvoje?" Zeptal se Dean a položil fixu.

"Castiel."

"Jedinečné."

"Eh, máma chtěla něco jiného." Dean mlčel. Nebyl plachý člověk, jen nerad mluvil s lidmi v nemocnicích. Nechtěl mít přítele v nemocničním pokoji. "No, rád jsem tě poznal, Deane," odpověděl Castiel po chvíli ticha.

"Nápodobně, Castieli, a omlouvám se, že jsem přišel."

"Ne, neomlouvej se, každé jméno na té tabuli mi pomáhá přežít den."

Dean se na něj lehce usmál, než vyšel ven.~~~

Zdravím milý čtenáři! ^•^

Líbila se vám první kapitola? ;-)

Doufám, že ano! :3

Brzy přidám novou, buďte ve střehu! :D