Je ten pravý?

1. kapitola

Je pondělí, 1. září. Ten nejhorší den v týdnu. Tím pádem začíná škola. Už žádné spaní do odpoledne, ach jo... Ano jsem strašný spáč, takže spánek potřebuju dost nutně.
Je 7:00 a já se konečně rozhodnu vyhrabat z postele. Nesnáším ranní vstávání. Fakt ho z celýho svýho srdce nenávidím.
Jdu rovnou do kuchyně udělat si snídani a pak se trochu hodit do pucu, abych aspoň trochu vypadala k světu.
Po dojezení výtečné snídaně, kterou jsem si udělala sama se jdu převléct z pyžama do nějakého normálního oblečení. Hodím na sebe bílé tričko a černé kraťasy. Poté zamířím rovnou do koupelny si vyčistit zuby a zakrýt pár beďarů.
Když už jsem byla hotová, kouknu se na hodinky, abych zkontrolovala kolik mám ještě času.
7:35.
''Do prdele, já nestíhám!'' zařvu přes celej barák a snažím se posbírat svých pár švestek.

Do školy jsem to stihla jen tak tak. Ještě abych to stihla do třídy, zeo.
Běžím po schodech nahoru, abych se dostala dřív do třídy, jak učitelka. A hádejte co, jo dorazila jsem pozdě. Vtrhla jsem do třídy a hned se zarazila na místě, když jsem uviděla učitelku už ve třídě. Učitelka se na mě podívá se zdviženým obočím a dá si ruce v bok.
"Omlouvám se, já zaspala." Zalžu, vydám se na svoje místo, když v tom si všimnu, že mi tam někdo sedí.
Někdo nový.
Ten nový je kluk.
Docela hezký kluk.
Učitelka uvidí, jak váhám si tam sednout, tak řekne. "Klidně se tam posaď Eli, s Vadimem budeš sedět celý školní rok." Zaraženě se na ně podívám a protočím panenky.
No super, teď se budu muset dělit o lavici s nějakým klukem.
Jméno jsem už zapoměla.
Povzdechnu si a vydám se si sednout už ne na celou moji lavici.
"Ahoj." pozdraví mě ten kluk, jehož jméno jsem už dávno zapoměla a trochu se na mě pousměje.
"Ahoj." oplatím mu pozdrav, ale úsměv už ne. Nebudu se usmívat na někoho, kdo mi ukradl lavici.

Učitelka nám něco vysvětluje, ale já ji nevnímám a tak si čmárám do sešitu. Ještě, že máme dneska jenom 2 hodiny.
"Psst." Zdvihnu hlavu, abych zjistila kdo dělá ten zvuk. Kája. Kámoška od prváku. Na to že se známe teprve rok, tak si myslím, že jsme dost dobré kámošky.
Kája se mi něco snaží sdělit. Čumím na ni jak na vola, protože nemám nejmenší tušení co mi chce. Nadzvihnu obočí, Kája na mě mávne rukou ať to nechám plavat a otočí se zpátky dopředu. Sklopim oči k sešitu a začnu si zase čmárát, když v tom znovu uslyším "Psst." Kouknu zase před sebe a uvidím, jak Kája ukazuje prstama chodícího panáčka a mrkne ke dveřím.
No jasně! Tohle už chápu! Chce semnou mluvit!
Ukážu ji palec nahoru, aby věděla že chápu, co po mě chce. Kája dá ruce k sobě a dělá, že se modlí k Bohu. Obrátím oči v sloup, ukážu ji prostředníček a ušklíbnu se na ni. Kája mi prostředníček oplatí a otočí se znovu dopředu.
Když konečně zazvoní, Kája vystřelí za mnou dozadu a táhne mě na chodbu.
"Co se děje proboha?" řeknu a zastavím se.
"Nech toho a pojď ještě kousek od těch dveří." Odfrkne a táhne mě za ruku. Protočím oči ale poslechnu ji.
Jsme pomalu na druhý straně chodby a Kája mi konečně pustí ruku. Ohlédne se na všechny strany, jestli nás někdo neuslyší a spustí. "Eli, víš s kým sedíš?" zeptá se a koukne mi do očí.
"Jasně že jo. Sedím s klukem, který sebral moji lavici, parchant." Založim si ruce na prsou a vražedně se kouknu na dveře naší třídy.
"Vole ty nesedíš jen tak s nějakým klukem!" Zvýší trochu hlas a já na ni nechápavě kouknu.
"Je to Vadim." dodá.
Kdo že?
Dál nechápavě na ni koukám.
"Vadim, Vadak!" Zvýší na mě zase hlas a máchne rukama.
"Joo, já tě slyším, neřvi na mě!" Taky na ni zvýším hlas a trochu se zasměju. Kája se snaží tvářit vážně, ale taky se nakonec zasměje.
"Měla bych ho znát?" zeptám se. Kája na mě vystřeští oči. "Jasně že jo, vždyť je celkem znamej na youtube."
"Já na youtube moc nek..." "Nekoukám, já radši čtu blablabla, známe tuhle pohádku." Skočí mi do řeči a dá si ruce v bok. "Já ti jeho videa už posílala, ale ty ses na ně očividně nepodívala." Ukáže na mě prstem a trochu se zamračí.
"Koukla, ale jenom na jedno a to už je celkem dost dávno."
"Ha! Já to věděla!" Dá ruku v pěst a žduchne mě do ramene.
"Au, to bolelo!" Chytnu se za ruku a dělám, že mě to bolí. Kája protočí panenky a zasměje se.
Když už zvoní, tak se rychle odebereme do třídy, abychom tam byli dřív jak učitelka, protože vždy chodí na zvonění. Megera jedna.
Vejdeme do třídy, Kája na mě ještě mrkne a vydá se ke svému místu. Já jen protočím panenky a jdu si také na své místo. Na místo, kde sedí ten kluk a zase se na mě usmívá.
To se na každýho furt tak usmívá?
Sednu si na židli, zalovím v tašce a vytáhnu knížku. Koutkem oka si všimnu, jak na mě ten kluk dívá. Jak že se to jmenuje? "Ráda čteš?" Trhnu sebou až mi knížka vyklouzne z ruky. "Ježiši promiň, nechtěl jsem tě polekat." Dodá a ohybá se pro moji knížku. Než mi ji podá, tak se podívá na obal. "Pravda nebo lež." Přečte ji nahlas a pomalu mi ji podá. Při podávání se mi lehce dotkne ruky a ve mě to vyvolá zvláštní pocit. "To zní zajímavě." dodá a usměje se na mě. Já na něj zírám a nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku.
Co to semnou sakra je? Vždyť se mě jenom lehce dotknul a já jsem z toho úplně na větvi.
Úsměv mu opětuji a zrak otočím zpátky do knížky.
Snažím se číst písmenka, slova, ale nejde to. Koutkem oka vidím, jak na mě Vadim kouká.
Cože? Jako vážně teď vím, jak se jmenuje?
Podívám se na něj a spustim "Co je? Mám něco s vlasy nebo mám špinavý triko nebo..?" Nestihnu to doříct a Vadim mi hned skočí do řeči. "Ne vlasy máš dokonalé a triko.." Pomalu sklouzne očima na tričko, ne počkat na moje prsa. Taky se tam podívám a zarazím se.
No do hajzlu. Já mám vlastně černou podprsenku! Ta přes to bílé tričko hrozně prosvítá vlastně.
Znovu se podívám na Vadima, ale ten se mi už dívá do očí. "To je víc jak dokonalé."
řekne a ušklíbne se. U jiného kluka by mi takhle narážka vadila, ale u Vadima bych ji mohla slyšet klidně ještě jednou. Ne klidně tisíckrát.
No tak prober se Eli ale!
"Každopádně si mi neodpověděla na otázku" dodá a já se na něj nechápavě kouknu. "Ptal jsem se jestli ráda čteš." řekne pobaveně a ukáže knížku.
No jasně, já úplně zapoměla!
"Joo, promiň to jsem musela přeslechnout, já mám občas špatný zrak." řeknu a hned toho lituji.
Pane bože, co to mektám!!!
"Špatný sluch." Rychle se to snažím opravit, ale už to stejně nemá smysl. Nervózně se na něj úsměji a on se začne nahlas smát.
Pane bože to je tak trapný!
Sklouznu na židli o kousek níž , protože se na nás začnou otáčet spolužáci. Ale divím se že učitelka neokřikla Vadima za jeho hlasitý smích. Když říkám hlasitý, tak tím myslím fakt sakra hlasitý. Musí mě mít za úplný pošuka, když se tak řechtá.
Když se pomalu dosměje, otře si slzu, která mu teče po tváři. "S tebou je vážně sranda Eli, ale furt si mi neodpověděla na tu otázku."
"Promiň já..." Zase to nestihnu doříct, protože mi skočí do řeči. "Neomluvej se, jenom mi řekni jestli ano nebo ne." řekne a já se mu kouknu do očí.
Oh můj bože on má tak krásně modré oči!
Nechápu jak jsem si jich nemohla všimnout dřív. "Ano, moc ráda čtu." Pomalu odpovím. Jeho oči se vpíjeji do těch mých. Ani jeden z nás se nerozhodne neuhnout pohledem jako bychom závodili, kdo se vydrží dívat co nejdéle. Po chvíli naše spojení přeruší a otočí se dopředu do třídy.
To ne! Já se chci dál dívat do jeho očí.
"Taky rád čteš?" vyhrknu ze sebe až moc rychle. Vadim se na mě podívá a odpoví "Ano, moc rád čtu." usměje se a zase otočí zpátky.
To je všechno co mi řekne?
Nevadí aspoň na chvíli jsem ještě mohla vidět jeho oči. Podívám se před sebe a uvidím, jak se na mě Kája dívá. Na jedné ruce udělá z ukazováčku a palce kolečko, pak zdvihne na druhé ruce ukazováček a ten.... pane bože. On ho prostrčila tím kolečkem a pohybovala s ním dopředu a dozadu.
Já ji zabiju!
Káji oči sklouznou vedle na Vadima a hned v tu chvíli sebou trhne, otočí se zpátky k učitelce a dá si ruce na obličej. Ale ne. Že to není to co si myslím? Že on se Vadim na ni díval? To mě vomejte!
Koutkem oka se podívám na Vadima a uvidím, jak se snaží neusmívat. Jo viděl to.