Je ten pravý?

6. kapitola

Už je konečně konec. Proběhlo to bez žádných problémů, akorát jsem rozbila pár skleniček.
Nevadí.
Střepy přinášejí štěstí přece.
Kuba za mnou občas přišel a měla jsem pocit, že semnou flirtuje.
Jdu se rozloučit s ostatními a pomalu se vydám domů.
"Tak já pádím." ohlasím, ostatní přikývnou a já vyrážím k brance, když v tom mě někdo chytí za ruku a otočí mě zpátky.
Kuba.
"Můžu tě doprovodit?" Já jen na něj zmateně zírám. "Nemůžeš přece jít takhle pozdě v noci jít sama." Sklopim oči k zemi a snažím se přemýšlet, co mám odpovědět. Kuba mi prstama zvedne bradu a já jsem nucena se mu podívat do očí. "Prosím, dovol mi to." dodá a já tedy souhlasím. "Ale pokud mě strčíš pod auto, tak si mě nepřej." Ukážu na něj výhružně prstem a vydám se k brance. Kuba se zasměje a vydá se za mnou. "Rozkaz madam." řekne a dá ruce před sebe jako by se vzdával.

Cestou ke mně jsme si povídali a zjistila jsem že je to vtipnej a fakt fajn kluk.
Když už jsme skoro před barákem, tak se kouknu na okna našeho baráku a v jednom okně uvidím stát siluetu postavy. Stojí v 8 patře. Že by to byl Vadim?
"Bacha!" zařve Kuba a já se kouknu před sebe. Auto se řítí přímo na mě.
Kurva.
Do prdele.
Nohy mám jako přimrzlé a nemůžu se ani hnout.
To je konec.
Kuba mě naštěstí stihne odstrčit spolu s ním na zem.
Ufff.
"Ty vole Eli, ty asi ráda riskuješ se svým životem co?" Kuba se zvedene na nohy, natáhne ke mě ruku a pomůže mi vstát. "Jsi v pořádku? Není ti nic?" Chytne mi obličej do dlaní a prohlíží si můj obličej. "J-jo jsem v pohodě." vykoktám ze sebe trochu vystrašeně.
Právě mě málem přejelo auto.
Jak je to možný?
Kuba mi dá ruku kolem pasu a přitáhne si mě blíž. Teď mám aspoň trochu pocit bezpečí.
Znovu se podívám do toho okna, ale ta postava tam už nestojí.
Dojdeme k hlavním dveřím a já se ke Kubovi otočím čelem. "Nahoru to už zvládnu sama a ještě bych ti chtěla poděkovat za..." "Nemusíš děkovat, to nestojí za řeč." Mávne rukou, ale mně to nedá a musím mu to nějak oplatit. Rozhodnu se že dám pusu na tvář. Potom, co to udělám se na mě Kuba udiveně podívá. "Za co jsem si to zasloužil?" řekne s úšklebkem. "Za to že si mě nestrčil pod auto, ale že si mě před ním spíš zachránil." Usměju se na něj, pak se rozloučíme a já už mizím ve dveřích.
Už se těším, až si zalezu do postele a zaspim tenhle den.

Vstupuju do přivolaného výtahu a čekám až dojede do 8. patra.
Konečně se dveře od výtahu otevřely a já mohla vyjít na chodbu. Vyjdu z kabiny ven a hned se zarazím. "Vadime?" zeptám se na postavu stojící na chodbě. Postava se ke mě otočí a začne se přibližovat.
Kde je ten spínač, když ho teď potřebuju?
Šmátrám po spínači, ale nemůžu ho nahmatat. Když je postava dost blízko u mě, tak si ji už můžu prohlídnout.
Je to Vadim.
"Kdo to byl?" zeptá se chraplavým hlasem. "Kdo?" Zdvihnu obočí a snažím se furt nahmatat spínač, abych mu viděla lépe do obličeje. "Ten co byl venku s tebou."
Takže to byl on, kdo nás v tom okně.
Já to věděla.
"Ty si pil?" zamračím se na něj. "Ne." odpoví pevným hlasem. Nakloní se ke mně a já z něho ucítím alkohol. "No jasně, běž si lehnout Vadime." Projdu kolem něj, ale on mě chytí a přitáhne zpátky. "Půjdu. Pod jednou podmínkou." "A to je?" zeptám se. "Že si půjdeš lehnout semnou."
Ano prosím.
"Ne Vadime, jseš opilej a nevíš co mluvíš." Snažím se ho obejít, ale Vadim mě přitiskne ke zdi. Já zalapám po dechu a snažím se dostat z jeho sevření. Jeho ruka pomalu sklouzne k mému boku a pak k pasu. Jeho dotek mě tak uchvátí, že přestanu vzdorovat.
Dýchej, Eli.
Uchopil mě pevně za pas a přitáhl si mě blíž. Hlavu si pomalu opřel o moje rameno. Nedokázala jsem se pohnout. Jako by svaly v mém těle zapoměly dělat svou práci.
Vadim začala pomalu zvedat hlavu z mého ramene. Musela jsem zavřít oči, protože mě tak znervózňoval, že jsem se na něj nedokázala dívat. Stiskla jsem víčka ještě trochu. Nevěděla jsem proč. V tuhle chvíli jsem nevěděla nic.
Jen to že mě Vadim chce.
Možná to způsoboval ten alkohol, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno.
Jeho ruka mi pomalu přejela po zádech zezdola nahoru až se zastavila na krku. Měla jsem pocit, jako by mi zůstávaly stopy jeho prstů, kde se mě zrovna dotkly. Teď mě držel zezadu za krk a jeho rty byly jen pár centimetrů od mé brady. Byly tak blízko, že jsem netušila, jestli mě na kůži hladí ony nebo jeho dech. Měla jsem pocit, že umřu. Přímo tady. Na chodbě.
Měla bych ho od sebe odstrčit než dojde k něčemu dalšímu. Ale nemůžu. Nemám sílu. Nemám nic. V tuhle chvíli mám jenom jeho.
Jen on a já.
Přitiskl mi prsty k mému krku... a pak mě zabil.
Nebo políbil.
Nevím, co z toho ale výsledný pocit byl stejný. Jeho rty proti mým byly vším. Byl to život, smrt a zase život.
Pane bože, on mě líbá.
Jeho jazyk byl už v mých ústech, něžně mě hladil a já si ani nepamatovala, jak se to stalo. Ale to nevadilo.
Vůbec to nevadilo.
Pane bože jeho rty jsou přesně tak hebké, jak vypadají.
Vadimovi prsty na mém pasu se roztáhly a zabořily se mi do boku.
Prokrista on zasténal.
Ruka mu putovala na moje stehno.
Zabij mě. Prostě mě zabij.
Zvedl mi nohu a obtočil si ji kolem pasu. Já už to nevydržela a musela jsem náš polibek přerušit. "Už nemůžu Vadime. Já se s tebou nechci milovat, když jseš opilej." Vadim mi pustí nohu na zem. Jeho dlaň udeřila do zdi vedle mojí hlavy, jako by se potřeboval podepřít, aby se udržel na nohou. Pokusila jsem se mu podívat do očí, ale měl je zavřené.
Litoval toho.
Neotvírej oči, Vadime. Nechci vidět, jak toho lituješ. Nechci abys toho litoval.
Opřel se čelem o zeď vedle mě. Oba jsme tiše stali a snažili se popadnout dech, který nám chyběl. Vadim se po pár hlubokých nádechů odstrčil od stěny a přešel na druhou stranu. Naštěstí jsem neviděla jeho oči, když je otevřel, jinak bych musela vidět lítost, kterou v nich má. Založil si ruce nad hlavou a zaklonil hlavu. Já se tiskla ke zdi a snažila se splinout s okolím. "Neměl jsem to dělat." Najednou se Vadim ozve. Jeho hlas zní pevně jako kov. Jako meč. "Já ti to neměla dovolit." Ozvu se tentokrát já, ale můj hlas nezní vůbec pevně, jak Vadimův. Zní spíš jako pára. Vadim jen přikývne, ale furt ke mě zůstává zády.
Vážně to zapříčinil ten alkohol nebo něco jiného?
Seberu ze země svoji tašku a vydám se k bytu. Vadim furt stojí u výtahu se založenýma rukama za hlavou. Najednou napřahne ruku a udeří s ní na protější zeď, až tam udělá menší prohlubeň. Otočí směrem ke mě a vydá se ke dveřím svého bytu. Otevře dveře a najednou je pryč. Fuč.
Co se to sakra stalo?