|Decalcomania| TAEKOOK |

*7.Nová příležitost*

Po ránu jsem se chtěl protáhnout, ale nešlo mi se ani pohnout, něco mě pevně svíralo kolem pasu k sobě. Rozlepil jsem oči a stálo mě mnoho sebeovládání, abych nevyletěl z postele. Jungkook mě pevně držel těsně u své hrudi tak, že jsem cítil snad každý sval, na kterém byla má hruď přitisklá. Vážně jsem se vyděsil, navíc když jsem si vzpomněl na včerejšek. Ach ne, to bylo tak trapné se před ním rozbrečet. Fňukal jsem, jako malá holka. Musel jsem mu usnout v náručí.

,,H-hyung.." zakňučí Jungkook ze spaní. Zvednu k němu pohled, vidím jak silně svírá víčka k sobě.  

,,Hyung, promiň... n-nechtěl jsem.." postupně se mu obličej křiví do bolestného výrazu a jeho srdce začne rychle bít.

,,P-prosím, neplač.. n-nikdy to.. už neudělám.." oddechuje zoufale, když si mě k sobě víc přitiskne, až pomalu nemohu dýchat. Zřejmě se mu něco špatného zdá. 

,,Jungkook-iie!" snaží se ho vzbudit, jenže má zdravá ruka, kterou bych do něj bouchl byla zaklíněná pode mnou.

,,Jungkook-iie!" křičím bezúspěšně na něho. Vážně pomalu přicházím o dech. Jungkook má tak neskutečnou sílu, že už mi i prokřupnul záda.

,,Sakra, Jungkook-iie!" kroutím se v jeho sevření, když už mě nenapadá žádná jiná možnost jak ho probudit, než tím co následně udělám.

Pořádně mu zkousnu bradavku, co prosvítá skrze jeho tričko. 

,,Aah~" bolestně vykřikne a jak sebou trhne, spadnu rovnou na zem, konečně schopen se nadechnout. Dokonce se i rozkašlu.  Teda nechtěl bych od Jungkooka někdy dostat ránu.

,,Sss~" zasyčí bolestí, když si mne bolavé místo. ,,Taehyung-iie-hyung, co to.." mračí se udiveně, dokud nezpozoruje že stále popadám dech.

,,Co se děje?" hned se ke mě nakloní. 

,,Málem jsi mě udusil!" dost nepříjemně na něho vyštěknu a cítím se za to hned špatně, co se mu vyděšeně rozšíří zorničky. 

,,C–cože?" zmateně se ptá z povzdálí.  

,,Aah.. promiň Jungkook-iie, že jsem na tebe křičel." povzdechnu si poté co se maličko uklidním. ,,Zdálo se ti asi něco zlého a ty jsi mě k sobě tiskl tak pevně, že jsem nemohl dýchat." 

,,Proboha, hyung. Málem jsem ti ublížil." pohladí mě po vlasech. ,,Moc se omlouvám." lítostivě se na mě mračí. 

,,To nic, Jungkook-iie. Nemůžeš za to." snažím se ho uklidnit úsměvem.

Pomalu se zvedám, přičemž se protáhnu a pročísnu rukou vlasy. Postřehnu jak si Jungkook vyhrnuje tričko se zkoumavým pohledem na svou rudou bradavku. Přiznám se, že jsem se mírně zhrozil. Doslova vypadala, jako by každou chvíli měla krvácet. Jakmile znovu sykne bolestí, uvědomím si, kam jsem Jungkooka vlastně kousnul a porád se mi nahrne červeň do tváří. 

,,Bolí to hodně, Jungkook-iie? Vážně se omlouvám, ale nešlo tě jinak vzbudit." křiví se mi obličej do stejně bolestné grimasy jako má on.

,,Ne~ v pořádku, Taehyung-iie-hyung, jen... jsem na ně dost citlivý." uchechtne se, kdy už se nemůžu červenat víc. Stáhne si tričko zpátky než se zvedne, že jde udělat snídani.

Oh bože, připadám si tak trapně. Jako by nestačil včerejšek. Na mou obranu jinam jsem ho kousnout ani nemohl, protože mi znemožňoval jakýkoliv pohyb a jeho bradavka byla to jediná, co jsem měl před sebou.

Po snídani jsem se už zkusil obléct sám a kupodivu to nebylo tak hrozné. Rameno mě pobolívá, ale dá se to snést.

Vrátil jsem se i po ranní hygieně do obýváku a zapnul si televizi.