|Decalcomania| TAEKOOK |

*9.Párty na rozloučenou*

Cítím se poněkud nervózně, už je to nějaká doba co jsem si vyšel někam do klubu nebo vůbec do baru. Naposledy mě Jimin vytáhl do baru hned po mém rozchodu s Mi-Rae, což jsem zrovna neshledával potřebným, vzhledem k tomu že jsem se ještě v den rozchodu ožral, jakmile jsem dojel domů. Nejvíce se opil stejně on, ale to všechno bylo v době, kdy se mnou ještě nebydlel Jungkook. 

Páni, už si ani nedovedu představit, že by se mnou nebydlel. Tolik jsem si zvykl na jeho přítomnost.

Přiznám se, že než jsme s Jungkookem vyjeli na mou rozlučkovou párty, trochu jsem přemítal co na sebe. Chtěl jsem vypadat dobře, nakonec jsem se oblékl docela obyčejně, zvonové džíny, bílé tričko a konečně jsem se odvážil obléct i svou oblíbenou bundu, která mi nedávalo mnoho příležitostí ji nosit. Jungkook na rozdíl ode mě nevypadal, že by přemýšlel co si obléct a přesto vypadal skvěle, stačilo mu k tomu černé tričko, džíny a riflová bunda.

,,Těšíš se na ostatní, Taehyung-iie-hyung?" usměje se na mě za jízdy. Rozhodl se mě tam svést a cestou zpátky též, abych mohl pít, což se mi nezdá zrovna fér. Udělal toho pro mě už tolik, teď navíc sám bude na suchu při čekání až má párty skončí.

,,Těším se, až to budu mít za sebou, Jungkook-iie." ušklíbnu se nervózně.

,,Nemusíš mít obavy. Vypadáš úžasně a já na tebe budu dávat pozor." lehce se na mě usměje a dává pozor na cestu, už se stmívá, proto jsem rád že Jungkook jezdí opatrně.

,,Opravdu ti to nevadí, Jungkook-iie?" ujišťuji se ač se sám nabídl. ,,Mohl jsem požádat svého hyunga nebo zavolat Jiminovi, aby mě kdyžtak odvezli."

,,Ne." vyhrkne okamžitě, přičemž se maličko zarazí hned po mě. ,,Nevadí mi to Taehyung-iie. Nevadí mi se o tebe starat a někam s tebou jezdit, takže nepotřebuješ nikoho jiného." usměje se po chvíli vlídně na mě, kdy mi opět po jeho slovech zrudnou tváře a začne rychleji bít srdce. Raději mlčím, za chvíli dojedeme stejně ke klubu.

Kolegové mě hned vítají u jednoho velkého stolu, který spojili ještě s jedním, abychom se tam všichni vešli. Překvapilo mě, kolik přišlo lidí, dohromady tam může být jedenáct mých nejbližších kolegů, co se mnou pracovali a mezi kterými zcela vyniká člověk, na jehož přítomnost jsem se nejvíc těšil.

,,Taemin-iie-hyung?" vítám se jako první s ním v jeho otevřené náruči, přičemž mě podrbe ve vlasech. Jakmile se od sebe odtáhneme, zahřeje mě u srdce jeho laskavý úsměv. Vždy mě fascinovalo, jak mu stačí se na mě pouze usmát, aby mi zlepšil celý den. Lee Taemin je velice pozorný, vtipný a veselý člověk. 

,,Jsem tak rád, že tě vidím Taehyung-iie." zamručí spokojeně, když si mě znovu přitáhne do objetí a promne rameno. 

,,Jsi už v pořádku? Slyšel jsem, že jsi měl nějakou nehodu?" ptá se starostlivě, však se škodolibým úsměvem na tváři. Je mi jasné, že mě bude zase nějak popichovat, přesně jak on umí. 

,,To víš, hyung. Já a posilování nejsme nejlepší kámoši, ale jen kámoši. Tentokrát jsme si nesedli." zaksichtím se kysele. Ještě teď když si vzpomenu jak jsem si hloupě vykloubil rameno, cítím se trapně a zároveň se mi vrací bolest. Taemin se mi samozřejmě dle mého očekávání vysměje. 

,,Nemáš chodit posilovat, když to neumíš. Příště půjdeme spolu." poplácá mě jemně po rameni. 

,,Hyung~ já umím posilovat." zamručím uraženě a odtáhnu se od něho, kdy se mi zase směje. Konečně si všimnu Jungkooka, který zírá na Taemina, jako by mu užíral dort z ledničky.