6) Kapitola

42 6 1
                                        

Jak nastalo poslední zvonění, Matteo byl nějaký divný. Nemluvil se mnou...
Ani se se mnou nerozloučil a rychle opustil školu. Bylo mi to hrozně líto, záleželo mi na něm a hlavně jsem nevěděla co se mu stalo...

Druhý den
Matteo nepřišel do školy. Bylo mi to líto. Potom přišla Julie.. „Ó, kde je ten tvůj "chlapec"? Haha! Asi tě už nemá rád a našel si jinou. No já to mám s Marečkem úplně skvělé!" Ušklíbla se, a odešla. Měla jsem zlost... Matteo se mi neozývá a já se o něj začínám bát.

O týden později
Dnes je pátek, tudíš poslední den školy před víkendem. Jako obvykle jsem doufala, že Matteo konečně přijde.
Asi pět minut před zvoněním se opravdu ukázal! Rozběhla jsem se za ním a objala ho. Mysím, že mu to vůbec nevadilo. Spíš naopak. „Matteo! Ani nevíš jak jsem šťastná, že jsi tu !" vyjekla jsem. „No víš nebylo mi..... Dobře. Ale už je mi líp."
Celý den se choval tak podivně...Ale to se v tenhle moment změnilo. „Ehm.. Nino?" podíval se na mě vážným, mírně nervózním pohledem. „Ano?" začalo mi tlouct srdce. „Napadlo mě... Jestli by ses se mnou nechtěla učit." Cože? „No... Klidně..." „Díky. Tak v sedm u tebe doma?" „Jo... Jasně. Zatím čau."

Ze života NinyKde žijí příběhy. Začni objevovat