Ze života Niny

4) Kapitola

Celou noc jsem se budila, a o půl šesté už jsem prostě nemohla usnout... Snažila jsem se zabít čas čtením, ale nějak jsem si nehlídala čas a najednou jsem pro změnu nestíhala. Rychle jsem pádila do školy, až jsem na ulici málem upadla. Při vstupu jsem pozdravila školníka a spěchala do třídy. Mířila jsem ke svému místu, sedla si a s oddychem si začala chystat učení. Až potom mi to došlo. Na moje místo, vedle mě, se posadil ten nový žák. Přišlo mi, že ho odněknud znám, a až pak mi to došlo. Byl to ten kluk, se kterým jsem se srazila v domě té stařenky. „Ehm... Ahoj?" pozdravil mě. „Ahoj." opětovala jsem mu pozdrav nejistě. Když jsem se brala všechnu odvahu a pohlédla na něj, upřel na mě překvapený pohled. „Dlouho jsme se neviděli!" řekl se smíchem. I já se zasmála. Po dlouhé době jsem měla upřímný úsměv na tváři. „Jinak... Jsem Matteo. „Nina." opáčila jsem nejistě. „Dobře Nino. Mohl bych tě o něco poprosit?" „Ano?" „Pomohla bys mi najít skříňku? Jsem na tohle docela lemra. Strávil jsem nad tím asi 10 minut ale stejně jsem ji nenašel." Na to jsem se jen uchechtla. „Ráda." po věděla jsem s úsměvem. Vyšli jsme na chodbu. „Je to číslo 223." „To myslíš
vážně?" „Ehm... Proč?" „Uvidíš." Pomalu jsme procházeli dlouhou chodbou, až jsme narazili na skříňky. Schválně jsem odemčela tu svoji. Měl ji hned vedle té mojí.
„Skvělé!"
„Matteo?" ptala jsem se ho, když si otevíral skříňku. „Ano?" „Děkuju.,Víš, jsi jediný člověk, který se se mnou kromě mé rodiny baví..." „Vážně? Jakto?" „Však víš...Kvůli tomu jak vypadám..." „Děláš si legraci ? Jsi nádherná!" vypadlo z něj. Asi se cítil trapně, že mi to takhle řekl. „Vím, že ne... Ale děkuju. Jsem ráda, že se mi připletl do života takovejhle skvělej kluk. Cením si toho, že mě nesoudíš jen kvůli tomu, co mám na obličeji...

Po škole jsem se stačila u Mattea doma. Pozval mě sám, abych prý poznala jeho rodiče. Měl veliký pokoj plný dopisů a dárků. „Tak, tohle je moje království." zavtipkoval. „Máš to tu strašně pěkný a útulný. Tady se musí vegetit." řekla jsem upřímně. „Nechtěla bysis něco uvařit?" No to si dělá srandu. „No samozřejmě! Teda... Pokud by to nevadilo rodičům." „Těm určitě ne, Nino. Ti budou jen rádi, že jsem si našel nějakou kamarádku."