Ze života Niny

8) Kapitola

„Ehm, no já-já... Musím se jít připravit!" vypískla jsem šťastně a rychle vběhla do mého pokoje. Hodila jsem na sebe nejhezčí šaty, co
jsem dokázala najít. Rychle jsem si rozpustila vlasy a dva přední prameny zapletla do copu. Už jsem si jen dala na rty matný lesk od MACu a byla jsem připravená. „Mami! Jdu ven, tak se zatím měj." houkla jsem do obýváku, ani nečekala na odpověď a vyběhla ven. Matteo mi otevřel dveře od překrásného vozidla a já s radostí nasedla. V autě seděl milý muž, který nás zavezl do restaurace s názvem "Jedna báseň". Celou večeři zaplatil i za mně. Potom nás pan řidič odvezl někam k lesu. V té chvíli jsem si říkala, jestli mě tam nechce znásilnit, ale to se naštěstí nestalo. Chvíli jsme se jenom procházeli, potom mě zavedl na místo s úchvatným výhledem na celé město. Lampa po lampě se rozsvicovaly a v oknech domů se postupně pozhasínalo. V ten moment mi bylo nádherně. Nemusela na nic myslet. Aspoň na malou chvíli jsem se cítila jako normální holka. A snad poprvé v životě jsem potkala člověka, se kterým chci být. To vzrušení, pocit bezpečí a to nejsilnější. Pocit lásky.
Chvíli jsme si jen tak povídali. Bylo to nádherné, a přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčnost. Nikdy bych si nemyslela, že by se mi mohlo stát něco takového. Za nedlouho svítilo celé město. Cítila jsem se jako ve filmu.

Matteo něco začal vytahovat z košíku, který s sebou vzal.
„Máš chuť? Je to šampaňské."
„Ano, děkuji, mám ho moc ráda" řekla jsem s radostí.
Pak jsme si cinkli skleničkami, které vytáhl z košíku.
Ale ještě před tím pronesl :
„Na tebe, ať jsi navždy šťastná."
Hned jsem dodala:
„Na nás oba."
S úsměvem se usmál a napil se.
Po chvíli jsme uviděli ohňostroj. Teď už jsem se opravdu otáčela, jestli někde neuvidím skrytou kameru.
Ohňostroj trval asi 10 minut. Celý ho zakončila rudá petarda.
Potom se na mě Matteo pousmál. „Zavři oči." zavřela jsem. Po chvíli jsem ucítila jeho rty na těch mých. Pasovaly do sebe jako puzzle. Usmála jsem se do polibku. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale museli jsme se nadechnout. Hned jsem ho objala. Měla jsem husí kůži až na hlavě a srdce mi bilo neuvěřitelným způsobem.
„Není ti zima ?"
„Trošku, ale je mi tak příjemně, že mi je to jedno."
Matteo se usmák a z košíku vytáhl deku, kterou mě přikryl. Opřel jsem se o něho a on mě vzal do jeho medvědího náručí. Jen tak jsme tam spolu seděli a užívali si to. V jeho objetí už jsem pomalu usínala, a tak mě vzal do náruče a odnesl do auta. Jak jsme dojeli k mému domu, poděkovala jsem řidiči za odvoz, a pak se otočila na Mattea.

„Nevím co mám říct. Bylo to tak neuvěřitelný."
„Nemusíš říkat nic." odvětil a přiblížil se ke mně. Byli jsme u sebe tak blízko, a já to nevydržela a přilepila jeho rty na ty mé. Odtáhl se k mému uchu a zašeptal: „Miluju tě Nino."