Pane profesore...

1. Přátelé se zajímají

Severus Snape právě seděl ve svém kabinetu a opravoval testy z lektvarů. Byla už téměř půlnoc a přestože se nechystal spát, byl unavený. Akorát opravoval test toho neschopného nebelvírského imbecila Longbottoma když mu na okno zaklepala sova. Bílá sova s dopisem v zobáku. Snažil se ji ignorovat, ale sova byla vytrvalá a nepřestávala klepat na okenici. ,,Co po mě chceš ty bílý opelichaný smetáku?!" Řekl celý naštvaný a vyčerpaný sově, když otevřel okno, aby mu dopis mohla předat. Sova upustila obálku na jeho stůl a už už chtěla odletět pryč, když si to rozmyslela a vrátila se zpět ke Snapovi. Rychle ho klovla do ruky a pak už se ztratila v černočerné tmě. ,,Pták pitomá!" Nadával, zatímco si mnul rameno. Zavřel okno a sedl si zpět do polstrovaného křesla. Obálka nebyla nějak popsaná, bylo tam jen jeho jméno. Určitě si ze mě chce nějaký tupec vystřelit. Pomyslel si a položil obálku na stůl. Vše měl perfektně srovnané. Ani opravené testy neležely jen tak rozházené. Vše přesně tak akorát.

Ležel v posteli a snažil se usnout, ale všechny jeho pokusy byly marné. Ať se snažil jak se snažil, pořád myslel na onen dopis, který mu téměř před dvěma hodinami přiletěl na stůl. Snažil se ignorovat to, že je zvědavý, co onen pisálek chce a ještě více se snažil ignorovat ten fakt, že ho daleko víc než co píše, zajímalo to kdo to píše. Po chvilce převalování vstal z postele a snažil se nahmatat hůlku na nočním stolku. Konečně už ji držel v ruce. ,,Lumous!" Z jeho hulky vystřelilo bílé světlo a už kráčel do pracovny, kam obálku přinesl, když přišel z kabinetu. Čím více se přibližoval k oné obálce, tím se cítil pošetilejší. Severusi, ty jsi naprostý imbecil! Pomyslil si, když už držel obálku v ruce. Došel s ní zpátky do ložnice a zachumlal se pod deku, hůlku stále v ruce. Z hluboka se nadechl a obálku otevřel.

Dobrý večer, pane profesore.

Omlouvám se za mou neotřelost, ale jinak než po Hedvice jsem vám tento vzkaz předat nemohl. Určitě se ptáte, proč vám někdo jako já vůbec píše? Důvod je prostý. Trápí mě spousta věcí a vy jste dostatečně chladný na to, abyste byl schopen mě uzemnit. Za dva měsíce je konec školního roku a já už začínám mít ty noční můry jako obvykle. O tom, jak jsem sám ve tmě v tmavém přístěnku pod schody, který je zamčený a já nemohu rozsvítit. Nemám tam co jíst a potřebuji na záchod. Bojím se tam vrátit, pane profesore. Nevím, proč jsem se rozhodl to říct zrovna vám, když to ví tak málo lidí. Určitě byste mě nenáviděl o to víc, kdybyste věděl, kdo jsem. Z toho důvodu se ani nepodepíšu... mám takový pocit, že nejste tak odměřený člověk, jakým se zdáte. Pokud už nebudete chtít, abych vám psal, dejte mi prosím vědět. Nerad bych vás obtěžoval ještě víc. Pokud mi budete chtít odpovědět, řekněte na nějaké z hodin s Nebelvírem a Zmijozelem slovo ,,dopis", pošlu za vámi svou sovu. Omlouvám se za zkomplikování vašeho určitě dost zajímavého života i bez toho, aby vám někdo ze studentů psal dopisy.

V Severusově tváři se nevyskytoval obvyklý odpor. Dalo by se říct, že se tam značilo něco jako lítost. Severusi, je to jen nějaký spratek, který si myslí, že jsi něco jako mudlovský psychoterapeut. Neber si to tak osobně. Jeho myšlenky spíš létaly kolem něj, než aby je vnímal. Věděl, že bez toho aniž by alespoň napsal odpověď neusne. Vydal se tedy znovu do pracovny. Měl štěstí, že je to místnost hned vedle. Vzal prázdný list pergamenu, brk a začal sepisovat odpověď s tím.

Dobrý den,

Vím, že si myslíte, že vám budu schopen pomoci, ale budu vás muset zklamat. Netuším jak. Vaše situace rozhodně není příjemná, ale určitě vám je jasné, že přes léto ve škole zůstat nemůžete. Prozatím vám posílám recept na Bezesný spánek, to vám může pomoci od nočních můr. Držím si od studentů odstup a budu i od vás, ale kdyby bylo ještě něco, co vás trápí, můžete mi to napsat. Nezaručuji, že budu soucítit a nebo vám pomůžu, ale přečtu si to. Nikomu neříkejte, že dokážu být téměř až milý, a pokud zjistím, že jste to někomu prozradil, použiji na vás Imperius a budete muset uklízet celý sklad lektvarů.