Pane profesore...

3. Přátelé si pomáhají

Byl víkend a to znamenalo jedinou věc. Bylo volno, tudíž měl starší z mužů dost času na přemýšlení. Snape nebyl zvědavý běžně, jen měl rád věci pod kontrolou, a jak se zdálo, situaci s dopisy moc pod kontrolou neměl. Většinu času byl sám a jeho sociální kontakty byly slabé. Bavil se s Brumbálem, zřídkakdy prohodil i něco s ostatními profesory z Bradavic, a nebo se bavil s Voldemortem a jeho stoupenci. Divil se, že se o něj někdo opravdu zajímá. Jako zájem bral i to, že při představě, že mu píše Severus Snape, dotyčný neprchá a nebo se nesnaží konverzaci co nejdříve ukončit. Prostě to nechápal. Vždyť ze mě mají téměř všichni žáci takovou hrůzu, že by se mi ani nepodívali do očí. Kdyby chtěl, mohl by využít své skvělé schopnosti v nitrobraně, ale nepřišlo mu to správné. Je to jako duševní znásilnění a to se mu opravdu nezdálo fér. Rozhodl se pro poněkud zvláštní řešení, ale dle jeho uvážení to nejlepší. Teď měl ale ještě času dost, tak si šel udělat čaj. Ano, i prosfesor Snape pije čaj a nejraději má samozřejmě anglickou klasiku, černý čaj s mlékem.

Usadil se pohodlně do křesla a přemýšlel. Tento školní rok byl poněkud náročný. Pán zla sílil, Brumbál na poměrně dlouhý časový úsek přišel o místo ředitele Bradavic a místo něj sem nastoupila růžová, páchnoucí ježibaba, která už díky bohu vypadla. Věděl, že ani Chlapec, který přežil neměl zrovna lehký školní rok. Poté, co byl odhalen ten jeho tajný spolek, Umbridgeová nedala pokoj studentům, kteří byli součástí. Teď, když bylo léto, Voldemort nic neplánoval. Souboj s Potterem na Ministerstvu kouzel ho značně vysílil a už smrtijedy nesvolával moc často. Severus si vyhrnul rukáv a zahleděl se na znamení zla, pohybující se na jeho paži. Nebolelo, ale věděl, že kdykoli mohlo začít. Běžně mu nevadilo být sám a osamělý, na to si v průběhu let zvykl. Dětství neměl jednoduché a to ho zocelilo, přesto ale občas pocítil touhu po tom vedle sebe někoho mít. Někoho o koho by se mohl opřít, komu by nevadil jeho sarkastický styl vyjadřování, komu by nevadil on. Asi se budu muset smířit s tím, že budu sám. Šel odnést hrnek čaje zpět do kuchyně. Vzápjetí ho rozbolela ruka. Ne, teď ne, prosím... Jeho myšlenky mu nijak nepomohly. Věděl, že musí jít.

,,Můj pane..." Pronesl Severus, jakmile spatřil místo, kde se nachází. ,,Severusi, Severusi... proč jsi mi neřekl o tom, že Potter s tím jeho ochranářským spolkem nepřestal?" Zeptal se ho Temný pán sedící v křesle u zapáleného ohně, který vrhal zelenou barvu. ,,Nevěděl jsem to, pane. Potter nedával najevo žádné neobvyklé chování." Lhal. To, že Brumbálova armáda fungovala tajně, věděl moc dobře. Ale své vzpomínky a myšlenky na to dobře skryl. ,,To je zvláštní. Jak mi ale vysvětlíš, že se objevil na ministerstvu, když jsem se snažil vzít věštbu?" Zeptal se Voldemort. ,,To nevím pane." Lhal. Znovu. ,,Lžeš!" Křikl Pán zla a vyslal na Severuse Cruciatus.

Po dlouhém a bolavém výslechu, který trval téměř tři hodiny se Snape vrátil celý zničený. Okamžitě se vydal do svého skladu lektvarů, aby si vzal svůj vlastní lektvar, který vymyslel přesně kvůli podobným situacím, jako byls tahle, polička na které měl být byla prázdná. Ne... já idiot dal včera Potterovi poslední lahvičku. S bolestí se vrátil zpět a došlo mu, že musí na ošetřovnu, protože se momentálně opravdu nebyl schopen vyléčit sám. Vylezl ze svých komnat a chodbou mířil ke schodům. Nepřál si být viděn ani slyšen, ale to se mu nepodařilo. ,,Pane profesore... jste... jste v pořádku?" Všiml si Pottera na cestě po schodech dolů.

Harry mířil za ním, protože si s ním chtěl popovídat o jeho matce, ale jakmile si všiml, že je profesor přímo před ním dole na schodech, dostavil se do něj zvláštní pocit, vzhledem k tomu, jaký mezi sebou měli vztah. Měl o Snapea strach. ,,Do toho vám nic není, Pottere!" Odbyl Snape Harryho. ,,Omlouvám se, ale je. Sotva vyjdete ty schody!" Díval se na něj ze shora s neviditelným pláštěm v ruce. ,,Zvládal jsem to sám dříve, zvládnu to sám i teď. A nemusíte mě u toho sledovat!" Harry se podivil, jak se k němu muž chová, po jejich včerejším rozhovoru si myslel, že bude přívětivější. Příjemnej asi jako kudla v zádech. Pomyslel si. ,,Do prdele!" Slyšel Snapea a už ho viděl, jak je svalený na schodech. To je vůl, snad už mě nechá mu pomoct. Seběhl schody dolů za ním a podával mu ruku. ,,Říkal jsem že... nepotřebuji vaši pomoc!" Obličej se mu stočil do prapodivné grimasy, když se pokoušel vstát, ale nešlo mu to. ,,Mrzí mě to, ale já vás tady v tomhle stavu prostě nenechám!" Řekl rázně Harry a šlo vidět, že se profesor vzdal a přijal chlapcovu ruku, kterou mu podával, aby mu pomohl vstát. Má úplně odřené klouby. Zajímalo by mě, co se mu stalo, ale ptát se nemůžu. Honilo se v hlavě Harrymu. Oba vstali, ale Snape se ho pořád nepouštěl. ,,Profesore, mám s sebou neviditelný plášť. Můžeme se schovat pod něj, aby nás takhle nikdo neviděl." Severus jeho nápad ocenil a jen přikývl. Harrymu sice přišlo zvláštní, že se nediví tomu, že vlastní jednu z relikvií, ale uznal, že má momentálně asi jiné starosti. Oba schoval pod plášť a společne zamířili na ošetřovnu. Snape po chvilce prolomil ticho. ,,Opovažte se tohle někomu říct!" Zašeptal. Harry přetočil oči. ,,Nebojte, zůstane to jen mezi námi." Pomáhal profesorovi vyjít schody. Už zbýval jen jeden. Snape zakopl, svalil se na Harryho a oba dva teď leželi na zemi zamotaní do neviditelného pláště.