Legacy

2. Návštěva

‚Jedna, ... dva, ... tři' počítala Pam v duchu. Pořád nevěřila, že to opravdu dělá. Ale už ji opravdu nebavilo, jak pořád lže. Nikdy jí nic neřekl upřímně, a když, tak to bylo vyhýbavě. Ne! Tentokrát si odpovědi obstará sama.

Bouře byla již přímo u nich. Slyšela bubnování na okna. Občas blesk protrhl tu odpornou tmu, v níž se nalézala. Pam stále počítala. Všimla si, že ji to uklidňuje. Počítala podle rytmu jejího srdce. Měla pocit, že jí za chvíli vyskočí z hrudi.

Tady to bylo. Jeho kancelář. Vytáhla z kapsy klíče, které mu před pár hodinami ukradla. Ukradla... Pam z toho neměla dobrý pocit, ale už nebylo cesty zpět. Zatočila klíčem a vstoupila do temné pracovny. Její kroky směřovali ke stolu u obrovského okna. Místnost prosvítil blesk.

Pam si sedla do obrovské židle a přišoupla se ke stolu.

„Fajn. Když se mnou nemluvíš ty, třeba se mnou bude mluvit tvůj počítač." Pam otevřelanotebook. Věděla, že si ho koupil za velké firemní peníze před třemi měsíci.Na ploše byla fotka staršího ale stále udržovaného muže s jeho ženou v objetí. O pěkný kus dál byla zhruba patnáctiletá brunetka, která nevypadala zrovna šťastně. Pam se jemně urazila. Tuhle fotku neměla ráda. Navíc už byla přes rok stará.

Rozhodla se, si toho nevšímat a otevřela složku s dokumenty. Jeden dokument ji zaujal nejvíc. ‚Dědictví' přečetla si Pam v duchu. Klikla na to. Otevřel se jí dokument ve Wordu.

‚DŮVĚRNÉ

Pane

Podle nejnovějšího zkoumání jsme zjistili, že Dědicové nejsou jen jedním rodem, jak si do dnes většina z nás myslí. Ukázalo se, že se Dědicové rozdělili na sedm rodů. Nejsme si jisti, kolik z nich přežilo. Našli jsme však několik jedinců, kteří jsou pozitivní na 99%.

Nejvíce pozitivní se zdají být Keerovi z ostrova v tichomoří. Zde zasílám souřadnice.‚

Pam neměla ponětí, co to může znamenat. V dokumentu byla jména asi čtyř rodin. Ke každému jménu bylo přidáno místo pobytu, zeměpisná šířka a délka.

„Co to sakra." Řekla zmatená Pam.

V tu chvíli uslyšela z chodby hlahol. Uvědomila si, že bouřka už skončila. Vytáhla z kapsy USB. Nevěděla sice, co to znamená, ale byla rozhodnutá na to přijít.

Ve chvíli, kdy všechno vypínala, uslyšela hlasy. Přicházely z chodby. Dva drsné, mužské hlasy. Rychle zaklapla Notebook a rozeběhla sek východu. Hlasy se ale stále blížily. Věděla, že kdyby teď otevřela, chytili by ji. Porozhlédla se po místnosti. Naposlední chvíli sestihla schovat do skříně. Ještě, že si její otec nechával náhradní oblečení v práci a nechal si udělat prostornou skříň.

Místnost se náhle rozsvítila. Pam začala doufat, že je to jen ochranka.

Když ale nakoukla přes díru a uviděla dva černě oděné hromotluky, došlo jí, že takové štěstí nemá.

„Víš, co hledáme, že jo?" řekl vysoký muž, který neměl vlasy.

„Jasně." Odpověděl naštvaně druhý.

Zasedli k počítači.

„Hledej program Dědic." Řekl plešatý tomu druhému, který seděl u notebooku.

„To ne." Zhrozil se ten s vlasy.

„Co se to děje!" zakřičel Plešatý.

„Tady se píše, že při posledním otevření, které se konalo dnes ve 23:11, bylo povoleno, aby se zpráva sama zničila." Řekl jeho kumpán. Z jeho hlasu byla slyšet nadutost.

Pam si s šokem uvědomila, že sama potvrdila zničení dokumentu. Za to mohla ta ostrá bolest v její hlavě. Nedávala pozor.

„Počkat." Uvědomil si Plešatý. „Teď je 23:30. To znamená, že tu byl na návštěvě ještě někdo před námi."

Pam měla pocit, že přestala dýchat. Bolest v hlavě se ještě rozrostla. Při dalším návalu bolesti musela syknout. Pozdě si uvědomila, jakou hloupost provedla.

Dveře do šatníku se otevřely. Pam zavalilo prudké světlo, které jí donutilo zavřít oči.

„Hele! Tady je nějaká holka." Řekl ten Vlasoun a vytáhl jí za ruku. Držel ji pevně a Pam věděla, že nemá šanci se vyškubnout.

„Jo. To je asi ta návštěvnice. Kdopak jsi, holčičko?" zeptal se Plešatý a dobře si Pam prohlédl.

„Nechte mě!" řekla Pam a snažila se dostat z jeho sevření.

„Heleme se."  Plešoun si všiml USB a vytrhl jí ho. „Tak nějak si myslím, že program dědic je v tomhle že?" zamával jí tím před očima.

„Vraťte to!" snažila se po tom sáhnout, ale Plešoun to položil na stůl. Vlasáč ji donutil sednout si na židli.

„Teď nám holčičko, řekneš, kdo jsi a co tady děláš." Zavelel Plešoun. Ve chvíli, kdy se Pam rozhodla vzdát, vypadl proud.

Oba muži začali křičet a panikařit. Pam v naprosté tmě nahmatala USB a vydala se na útěk. Znala otcovu kancelář nazpaměť. Nedělalo jí problém dostat se na chodbu. A potom po schodišti k východu. Slyšela, že oba muži jsou jí v patách. S úlevou zjistila, že ti dva nechali zadní východ odemčený a vyběhla do úzké uličky.

Ulice klouzala po nedávném dešti. Ve vzduchu bylo cítit vlhko. Pam se bála byť jen otočit. Vyběhla do osvětlené části. Muži se objevili pár metrů za ní. Pam začala panikařit, ale potom se stalo něco, ještě méně uvěřitelného, než všechno předtím. Plešoun spadl do kanálu... do kanálu, který byl v době kdy kolem něho Pam běžela 100% zavřený. Vlasoun se zastavil a koukal dolů.

„Nestůj tam tak ty blbečku jdi po ní!" zařval zezdola Plešoun.

„Jasně." Řekl odhodlaně Vlasatec, ale když se rozhlédl po holce ... byla pryč.