Legacy

5. Oheň

Pam šla pomalu na zastávku. Už to bylo několik dní. A co se stalo? Nic... proběhla jenom krátká reportáž v televizi a nic víc. Když už se do teď nic nestalo, tak se snad ani nic nestane. Táta říkal, že policie to vyšetřuje, ale nemají se čeho chytit. Bouřka prý tu noc rozbila všechny kamery v budově.

Pam došla na místo, ze kterého obvykle nastupuje na bus. Přestože měla školu ve stejném městě, jako bydlela, bylo to daleko. Skoro přes celé město, a tak si radši počkala na bus. Bylo 26. Května a vzduch byl vonět po dešti. Co by teď dala za to, být někde na tropickém ostrově, kde je třicet stupňů. Ale měla smůlu. U nich bylo třicet stupňů jen v létě a často ani to ne. Přísahala by, že cítí, jak se jí kroutí vlasy vlhkostí. Mlha už mizela, ale stejně bylo ošklivě. Ráno se dívala na teploměr. Osm stupňů!!!

Začala přemýšlet na tu noc, kdy se vloupala do tátovy kanceláře. Mrazilo ji v zádech jen při pomyšlení na to. Tehdy těm chlapům utekla jen tak, tak. USB strčila do šuplíku ve svém stole a zapřísahala se, že už se na to nikdy nepodívá. Nikdy.

„Hej holka tak jedeš?" houkl na ní řidič.

Až teď si všimla, že autobus dorazil.

„Jo pardon." Řekla Pam a nastoupila.

Den ve škole probíhal, jako každý jiný. Hlavní třídní pipinky si vyprávěly, kolik za víkend potkaly úžasných kluků.

Pam seděla jako vždycky v lavici. Nebavilo ji povídat s těma falešnýma lidma. Raději byla potichu a poslouchala ty dvě, když šla ta třetí na záchod. Pomlouvali ji jako svojí největší nepřítelkyni. Byly ubohé. Konečně zazvonilo. Všichni si sedli na místa a začala hodina. Doufám, že jste si dneska přinesli rýsovací pomůcky. Kdo nemá, má rovnou za pět. Pam se plácla do čela. Samozřejmě je zapomněla ve skřínce.

„Paní učitelko." Přihlásila se odevzdaně. „Omlouvám se, ale zapomněla jsem si je ve třídě."

Pozdě si uvědomila, jakou kravinu řekla. „Ehm... ve skřínce." Snažila se přehlušit řehtající se spolužáky.

„No tak si pro ně běž." Svolila učitelka.

Pam rychle vypálila ze třídy, jako by jí za patami hořelo. Oheň, nevěděla, proč měla chuť to tady opravdu podpálit.

Konečně skončila škola. Pam od té chvíle nemohla přestat myslet na oheň. Byla to doslovná touha. Pam to děsilo, ale fascinovalo zároveň. Ve škole si dokonce do sešitu nakreslila plamének ohně.

Přišla domů celkem brzy. Táta ani Vona ještě nebyli doma. Pam přišoupla židli k poličce a stoupla si na ni. Moc dobře věděla, kde táta schovává sirky. Bylo to až úplně nahoře a úplně vzadu. Vytáhla balíček. Touha neuvěřitelně vzrostla. Bylo to, jako mít neskutečnou žízeň a mít na dosah kohoutek.

Obula se a vyběhla ven. Před domem konečně škrtla sirkou. Ten plamen byl tak jedinečný. Pohled na tančící plamének ji uchvacoval. Nikdy předtím si nevšimla, jak je oheň dokonalý. Sirka jí už začala pálit prsty a tak Pam oheň rychle uhasila. Ihned se za to ale začala nenávidět. A tak zapálila další. Celý proces se opakoval. A znovu. A znovu. Pam škrtla sirkou po páté. Pozorovala dokonalost plamínku. Uvědomila si, že se hýbe přesným směrem, jakým chtěla ona. Byla tím naprosto omámená. Bylo jí tak dobře, jako je závislákům potom, co si šlehnou. Uvědomila si, že je to divné, ale bylo to, jakoby měla zastíněný mozek. Tak moc to hltala, že si přála, aby byl oheň větší, větší, Větší, VĚTŠÍ!

Náhle se z plamínku stal plamen, na kterém by se dali opékat buřty.

„Ááá." Vykřikla zděšeně Pam a zahodila sirku.

V tom okamžiku plamen zhasl. Pam tam jen tak stála. Co to s ní bylo? Jak dlouho pozorovala ten zvláštní plamen? Ať už to bylo cokoli, bylo to pryč. Cítila se zase normálně, žádná posedlost ohněm. Copak už blázní?

„Pam!" uslyšela z ulice Jí. Její macecha se k ní hnala. Oči měla vytřeštěné dokořán. „Co to bylo? Nestalo se ti nic.?"

„Nevim, co to bylo! A ne, nic mi není." Vyjela Pam a vběhla do domu. A přímo do svého pokoje.

Šílený zážitek s ní pěkně zamával. Otevřela šuplík, ve kterém měla zapovězené USB a hodila do něj i sirky. Už nikdy. Nikdy!