Adamas

⋆I⋆

12|09||21|38

Rychlé kroky, zahalená tvář a padající kapky deště, byly to jediné, co šlo vidět. Pouhá silueta pohybující se směrem, který všichni známe.

Jakmile došla osoba k hlavnímu vchodu, uviděla náramky ležící na úzkém kameném stolku podél stěny budovy. Nezaváhal a jeden z nich si nasunul na ruku. Ať už o tom věděl nebo ne, zrovna si podepsal rozsudek smrti.

Následně se před ním zjevila obrazovka, na níž se objevil nápis, přičemž ho někdo vzdálený přečetl. „Vítej, hráči číslo jedna. Zadej své jméno či přezdívku." pověděl monotónní hlas počítače.

„Mino."

Pár sekund na to, se otevřely masivní dveře a daný člověk - hráč - mohl vstoupit. Ocitl se tak v temné místnosti, jejíž atmosféře nepomohl ani tísnivý zvuk zavírajících dveří a nasledné hrobové ticho. Naštěstí netrvalo dlouho a celá budova se rozzářila díky všudy přítomným lampám. Osoba zde však byla sama a tak to stále působilo tísnivě, ne že by si s tím ale náš první hráč dělal starost.

Tentokrát již pomalým krokem a s pohledem prozkoumávajícím každý jediný kout, přešel do zadní části místnosti a prohlédl si tak další dveře a místa zde ukryté.

Tato budova byla obří, skrývala mnoho, že si to člověk samotný ani nedokázal představit. Už jenom tato místnost byla vskutku veliká. Ze stropu visel gigantický skleněný lustr, po stěnách byly vyvěšeny pradávné i novodobé obrazy a na zemi se nacházelo pár laviček, malých vyvýšených záhonů, nebo odpadkové koše. Za normálních okolností by jste přesvědčivě řekli, že se nacházíte v úvodní hale Muzea. Jenže tohle bylo jiné.

Bylo to dokonce i jiné, než obvykle v těhle hrách a i oni to věděli. Tentokrát se nejednalo o malou arénu s pár místnostmi, bylo to doslova gigantické hrací pole připravené pro vše, co by mohlo být potřeba. Navíc tu nebyla ani stopa po obyvatelích Rasswelu, pro které tohle byla ta jediná šance, jak změnit způsob vlády, který vládl této zemi. Už byli unaveni ze všech těch let, kdy byly ptravopoce vyšší vrstvy předávány z generace na generaci a normální obyvatelstvo pak bylo jen nástrojem, které jim – obrazně – pracovalo na polích.

Ale oni nyní – jako jediní za poslední desítky let – měli šanci to změnit.

Chlapec zády opřený o zadní stranu vyvýšeného záhonu - poněkud bez kytic -, jenž stále prohodil pouhé jedno slovo, se pohnul až ve chvíli, kdy uslyšel znovu otevíraní dveří.

Stála tam dívka, pěkně oblečená, s pěknou tváří a vlasy, avšak její oči propalovaly chlapce obrovskou silou a nelítostí.

'Veluz.' pomyslel si chlapec, znajíc dceru předsedy vlády, jenž stojí za celým tímto nesmyslným systémem. 'Vycvičil ji dobře, jak vidím. Tohle začíná být zajímavé.'

12|09||21|52

Uběhlo sotva pár minut, ale za tu dobu se tu stihli dostat všichni. Chlapec přejížděl očima každého jednoho z nich. 'Lorey, Denri, Taehynug, Tess, Sumwen, Namjoon a Bomsie.' Všichni to byli děti nejvýznamějších lidí Dosmine, říkali jim Minedos, což samozřejmě pochází z názvu hlavního města, které v Rasswelštině znamená skrze volný překlad Země lidem, avšak lidé si pro tuto skupinu lidí vymysleli opačný název - Lidé zemi, jenž popisuje v jejich očích práci těchto devíti rodin.

'I když počkat, někdo přeci jen chybí. Náramků bylo totiž deset.'

A téměř přesně v ten moment se mohutné dveře otevřely opět - a pravděpodobně i naposledy. Vystoupil z nich chlapec oblečený celý v černém, s tmavými vlasy, rouškou, která mu zahalovala tvář. Nikdo nevěděl proč tak chlapec učinil, avšak stále je zajímalo kdo, kdo to je, odkud je a proč tu je. Na otázku co chce, nebylo potřeba odpovídat - totiž to, co všichni ostatní tady.

S krátkým pohledem, který věnoval všem svým protihráčům, se brunet uchýlil do vzdáleného rohu místnosti, kde ani svit všech zdejších lamp nedosáhl.

Zbývalo pár minut. Pár minut, které pro někoho můžou být ty poslední. Už však nebylo cesty zpátky. Kdyby se o to jen pokusili, onen náramek na ruce každého jednoho z nich by je v mžiku usmažil. Není tudíž důvod k útěku, aspoň můžou zkusit bojovat a pomoct tak třeba ostatním. Kdo ví co je čeká.

Zatímco si každá osoba hleděla jen a jen svého a ztrácela se ve vlastních myšlenkách, někdo se pohnul, někdo vykročil. Tentokrát chlapec s karamelovými vlasy, které působily zdvořile, možná až mile. Jeho tělo s průměrnou mužskou výškou oblečené v úzkých kalhotách a černém kabátu, projevovalo podobný dojem. Avšak tento chlapec sice navenek mohl vypadat pěkně a vznešeně, ale vevnitř byl velmi chytrý, částečně racionální, avšak i velmi podfukářský a manipulativní.

Každý měl své kouzlo. Což se týká i chlapce, kam měl Taehyung namířeno. Byl celý v černém a jeho oči, tvář i aura okolo jeho těla, všechno to bylo chladné, nečitelné, až kamenně mrtvé. Tato osoba neprojevovala žádnou známku milosti, slitování, bylo již vidět že se nebude starat o to, kolik mrtvých těl nechá za sebou, za výhru dá vše.

Všem zde přítomným - respektive těch vnímajících - tudíž vrtalo hlavou, proč se zrovna tento synek, tváříc jako poslušné, zlaté dítě svého tajemného otce, vydává za tím nově příchozím. Bylo to pro ně záhadou, avšak on věděl co dělá, doufal v to.

Přišel tak blízko, jak se jen odvážil a zahleděl se mu do očí. Jako by se chtěl přesvědčit, že se nezmýlil. Věc, o kterou se snažil, byla jednoduchá, došlo to i tomu druhému. Jakmile se Taehyungovi rozzářily oči zjištěním, bylo jim to jasné oboum. „Jsi to ty." zašeptal tak, aby to slyšeli jen oni dva. Pro toho druhého to avšak představovalo příliš velké riziko a tak mu ihned naznačil, ať přestane a odejde. S nemilosrdným pohledem ho vyhodil.

'Co skrývá tak velkého, že je pro něj tak nepředstavitelné, aby to ostatní zjistili?' To jediné vrtalo hlavou osobě, která zde vstoupila jako první - Minoovi. 'Ten kluk se chová zvláštně, zajímalo by mě, co skrývá.'

Věc, která je všechny zneklidňovala, byl fakt, že se všichni navzájem znali, věděli, co od sebe očekávat. Až na něho, toho posledního.

12|09||21|59

„Zbývá minuta do začátku hry." ozvalo se odněkud a zároveň odnikud. Ať už to bylo cokoli, přimělo to všechny hráče se postavit a schromáždit se do středu místnosti.

Ne jeden hráč využil této šance, aby si prohlédl posledně příchozího. Ten však pouze hleděl prázdným pohledem přímo před sebe a tak to i Mino vzdal. V hloubi duše mu sice někoho připomínal, ale teď neměl čas nad tím přemýšlet. Bude se ho muset zbavit tak či tak, aby vyhrál.

„Zbývá deset sekund."

Mino si věnoval poslední nádech, výdech. 'Je to tady.' pomyslel si. Na tohle čekal celý svůj život. Znamenalo to pro něj hodně. A ne jen pro něj. Samozřejmě to znamenalo hodně i pro jeho protihráče, ale dokonce i pro jeho rodinu. Výsledek této hry mu navždy změní život. A to buď v dobrém, tak i ve špatném - smrti.

Vlastně ani neměl na výběr, bylo mu to předurčeno, celý svůj život strávil tréninkem na tuto jedinou noc. A buď získá vše, nebo nic. Jiná možnost není. Buď přežije, nebo zemře.

„Hra začala."

Všichni, zatím ještě bok po boku hleděli na tři chodby ohraničené kovovým rámem, které se jim najednou objevily před očima. Takový začátek zřejmě nikdo neočekával.

„Hráči číslo jedna, vyber si svou cestu. Do jiné už se pak nikdy nepodíváš."

'Cože?' Chlapec chvíli nevěřícně hleděl na tři chodby osvětlené ohněm po stranách a rozhodoval se. Tohle totiž nemělo být o náhodě. Mělo by to prověřit jejich schopnosti, ozkoušet, jestli jsou dostatečně odolní na to, vládnout své zemi. Avšak jestli někdo zemře, kvůli špatně vybrané cestě...

Takhle to nemělo být, nemůže.

„Hráči číslo jedna, vyber si svou cestu, jinak budeš eliminován." Tentokrát už to nebyl hlas monotónní, zdaleka ne. Ozval se rozzuřený hlas nahánějící hrůzu.

Chlapec v návalu horka neměl čas přemýšlet, nemůže zemřít hned na startu. A tak se rozeběhl, dokud jeho stín nezmizel v temnotě.