Adamas

⋆III⋆

12|9||20|26

„J-já sám si vlastně  moc nepamatuju, co se stalo. Měl jsem posledních pár sekund, když jsem uviděl krev na dalších, zelených dveřích. Nevěděl jsem, co dělat. Myslel jsem, že je příliš riskantní se spoléhat na druhé, obzvlášť v této hře. Nakonec mi však došlo, že nemám na výběr. Stiskl jsem kliku a poslední, co jsem slyšel, bylo: 'Jungkooku, byl jsi eliminován.'... Vpadl jsem dovnitř a byl přichystaný na běh, ale najednou se mi podlomily nohy a já už nenašel rovnováhu. Skutálel jsem se přes celou tu dlouhou chodbu až tady...tady k vám, Namjoone."

Jungkook ležel na zemi, celý od prachu, stále trochu zadýchaný, v šoku, s odřeninama a možná s pár modřin, které však objeví až po nějaké době, pokud teda...

Namjoon, chlapec se silným hrudníkem, se skláněl nad jeho tělem a kousek od nich seděl i Taehyung, opřený o zeď. Povedlo se jim dostat do stejné uličky... Že by Jungkook v tom spěchu a naštvání podvědomě našel cestu k Taehyungovi? Jak by mohl? Vždyť vběhl do té jemu nejbližší. Nestihl by nad tím přemýšlet. Nebo že by?

„Vítej, už jsme se dlouho neviděli. Radši se ani nebudu ptát, jak ses do této patálie dostal," pověděl Namjoon s lehkým úsměvem. Jungkook to však zachytil pouhým koutkem oka, už totiž hleděl po Taehyungovi.

„Taei? Co se ti stalo?"

Nyní již seděl při druhém chlapci a se starostmi hleděl na jeho rameno.

„Já..." snažil se najít slova. „Nemohl jsem se rozhodnout, do kterých dveřích jít. Nechtěl jsem... zemřít."

„Počkej, co? Co tím myslíš?"

Taehyung se nadechl, pohlédl Jungkookovi do jeho čokoládových očí a začal říkat svůj zážitek.

„Taky jsem slyšel, že jsem eliminován. Byl jsem strachy bez sebe, myslel jsem, že tady to končí." Taehyung se na chvíli odmlčel, přemýšlejíc, jak pokračovat.

„Ale zřejmě mě nechtěli hned zabít, jako by si chtěli nejdříve vychutnat mou smrt, užít si ji. Zdmi totiž začaly prolétávat nože. Byly úplně všude a nedalo se jim vyhnout. Pár z nich byly až moc blízko," řekl, zatímco si držel jedno své rameno, dokud nepokračoval. „Nakonec jsem vpadl do prvních dveří, které jsem uviděl. Myslel jsem, že bude zamčeno, jelikož uplynuly dvě minuty. Jenže já normálně prošel a skončil tady. Teď ale nevím, jestli jsem schopný pokračovat."

„Ale to přece musíš, v šest hodin přijde policie a zabije všechny, kteří zůstali na trase." kladl mu na srdce Jungkook.

„Já... vím, co následuje. Nedokážu to." řekl zesláblým hlasem s hlavou skloněnou.

„Říkal jsi, že prolétávaly nože?" zapojil se Namjoon, který na sebe zrovna strhl veškerou pozornost. Chlapec pouhým kývnutím hlavy souhlasil.

„To nedává smysl, měli pouhých pár sekund na odstranění potencionálního těla, proč by si teda přidělávali tolik práce, když by tělo rovnou porcovali? Ledaže by věřili, že lidský pud sebezáchovy se pokusí zachránit tak, či tak. Stejně jako jsi to udělal ty. Vešel jsi do nějakých dveří, aniž bys věděl, že jsou ty správné. Možná jim nešlo o to, aby nás zabili hned na začátku, možná nás chtěli vystrašit, ukázat, jakou mají moc a taky nás oslabit na to, co přijde dál. To by pak vysvětlovalo i ty otevřené dveře. Za vším tímhle toho musí být mnohem víc.

Namjoon přemýšlel nahlas, a zřejmě více, než kdokoli z ostatních. Hleděli na něj, jako na přízrak z nebes.

Po chvilce, kdy se vzpamatovali, konstatovali, že by se nemusel úplně mýlit.

„Měli bychom ale jít dál. Pokud se za zbývající čas nedostaneme k Adamasu, všechny naše snahy byly k ničemu." zakončil Jungkook opět silným hlasem.

Podíval se na Namjoona, Taehyunga a nakonec bez jediného slova utrhl kus ze své rozepnuté černé košile a uvázal ji kolem Taehyungova ramena. Dával si dost dobrý pozor, aby mu ještě více neublížil, ba nezapříčinil ještě větší bolest. Nakonec se spokojeným úsměvem lechce zakončil svou práci. 

„Můžeme jít?" zeptal se s pohledem hluboko v karamelových očích.

„Nebyla to náhodou Calvin Klein košile?" zeptal se chlapec, přičemž mu pohrával úsměv na tváři. „Vždyť oni se to nedozví." odpověděl Jungkook klidně. „Kašli na to."

Tento speciální moment však přerušil Namjoon se slovy: „Je nejvyšší čas jít." A potom, co se všichni zvedli, se ještě se smíchem zeptal: „Vy jste ten úkol fakt ani jeden nevyřešil? Vždyť to byla Einsteinova hádanka. Šlo o to, že máte zjistit, kdo chová ryby... Já myslel, že je jednoduchá."

12|9||21|04

Cesta byla dlouhá, delší, než všichni předpokládali. Avšak došli k dalšímu úkolu, úkolu, který je opět mohl stát život.

„Co je tohle zač?" zeptal se Jungkook s pusou dokořán. Odpovědí mu byl pouze povzdech jednoho z chlapců. „Já vám to říkal."

Jeden vedle druhého hleděli před sebe na věc, která připomínala opičí dráhu, ne však jen tak ledajakou. Chodba se v tento moment rozšiřovala do všech směrů, nejvíce však dolů, byl zde celý bazének z lávy pro případ, že byste ve vzduchu selhali. Tyčila se zde kovová tyč do výšky asi pěti metrů, následně zde byl malý stupínek, za kterým následovala smršť dalších tyčí umístěných tak, abyste přes ně přeručkovali na malou platformu, stojíc poblíž.

Už tato část naháněla hrůzu vzhledem k tomu, co jste při jejím plnění měli pod sebou, okamžitou smrt. Ale to, co následovalo, mohlo být ještě horší.

Byla zde lávka, široká asi jako dva články prstu a dlouhá asi jako větší kamion. Což by samozřejmě ještě nemuselo být tak drastické, kdyby však nechyběly nože, nože prolétávající zdmi, stějně jako minule.

„Na splnění úkolu má každý hráč dvě minuty."

Rychlý pohled mezi všemi třemi a následné Namjoonovo konstatování: „Ty časové limity mě dostávají pod tlak a stres, ale na druhou stranu nás udržují v čase, aby jsme se dostali až k Adamasu."

„To bych radši zůstal bez nich, než dělat tohle za dvě minuty." odpověděl Jungkook stále hledíc do vzduchu. „Ale chci to mít rychle za sebou a taky nemáme úplně času nazbyt." Dopověděl, zatímco zkoumal materiál, ze kterého je tyč vyrobena. Jakmile se jí však dotkl, ozvalo se: „Jungkooku, máš dvě minuty. Teď."

„C-cože?" ptal se najednou Taehyung. Ale jak říkal Jungkook, nebylo času nazbyt, krátce se nadechl a se slovy: „Uvidíme se na druhé straně." začal šplhat. Byl odhodlaný, aspoň pro jednou.

Všem ta věc naháněla hrůzu, ale chlapec zrovna dělajíc ji, to nedal nijak najevo, soustředil se, soustředil se jak nejvíce mohl. Aspoň tentokrát.

Do deseti sekund byl již na malém stupínku a čekala ho nyní ručkovací část. Byl připravený ji udělat, věděl naprosto přesně jak a s jakou technikou, avšak když se pověsil na první tyč, jeho ruka nepokračovala dál. Nehýbala se.

Jungkook nebyl schopný slov, jediné co ti dva dole slyšeli, byl bolestný výkřik. Viděli jak kapičky krve skapávaly po jeho zápěstích a začali se o něj bát. Tenhle úkol byl nemožný. Zatímco ten první se zaměřoval na jejich vědomosti a logické myšlení, ten druhý na fyzickou sílu a vytrvalost. Oba však měli něco společné, byly zvrácené.