Adamas

⋆IV⋆

12|9||21|06

„Jungkooku!" zařval hlas mladého muže. Byl si sice vědom, co bude tato zkouška obsahovat, ale o faktu, že materiál, ze kterého byly tyče vyrobeny, je natolik ostrý, že jednoduše prořízne lidskou kůži, se jeho otec zapomněl zmínit. Bál se o něj, více než o sebe samotného.

A nebyl jediný, i Namjoon měl oči plné obav, avšak on – narozdíl od Taeho – byl schopný slov. „Co ty podélné tyče? Jakou mají texturu? Zkus se jich chytnout." Snažil se mu pomoct, rychle. Nedokázal se dál dívat na tu krev a jeho bolesti.

Jungkook s dalším srdcelámajícím výkřikem bolesti uchopil onu delší tyč, přičemž na té minulé nechal krvavou skrvnu a k té po chvíli přibyla další. Jungkook měl teď obě ruky na podelných tyčích, ale nezdálo se, že by jeho bolest ustupovala. Proto se chlapec bez jediného slova vyhoupl nahoru tak, že nyní měl obě tyče v úrovni pánve. Pár sekund na to, pokládal jednu a pak druhou nohu na tyč, až stál na nich obou.

Konečně mohl ulevit svým dlaním a pohlédnout na kluky. Od samé bolesti se mu v očích formovaly slzy, ale on je potlačil silou vůle. Dnes nechce brečet, i kdyby to měl být jeho poslední den v životě.

„Panebože," vydechl Taehyung s očima přilepenýma na té hromadě krve. Byl si jistý, že Jungkookovy dlaně jsou prořízlé do masa. Nedokázal si tu bolest, to utrpení, představit.

Namjoon měl stejné emoce, avšak stavěl racionalitu na první místo. „Musíš rychle zastavit krvácení. Nemůžeš tam zemřít."

Ano, Taehyung nebyl jediný, kdo zapomněl na časový limit, i Jungkookovi se najednou orosilo čelo strachem. „Udělej to, co jsi udělal Taemu," volal na něj Namjoon ve snaze mu pomoci, jak nejlépe umí.

Chlapec vratce stojící na hladkém povrchu pochopil, s pomocí zubů odtrhl ze své černé košile další dva pruhy látky a svépomocí se mu po nějaké době podařilo si jej i obvázat okolo svých dlaní. Zastavil si vlastní krvácení.

Zdálo se, že to nejhorší má za sebou, ale jakmile ženský robotický hlas oznámil: „Jungkooku, zbývá ti dvacet sekund," byl si jistý, že to, co ho čeká, se tomuto začátku nemusí ani rovnat.

Chlapec již neslyšel výkřiky jeho dávných kamarádů. Věděl, že o něj mají strach, avšak tohle byla hra jeden na jednoho, neměli by spolupracovat, bavit se, pomáhat si. Není to sice tak závažný prohřešek, aby došlo k eliminaci, ale je tu něco horšího. Oni totiž vědí, že pro ně bude mnohonásobně těžší, když se na konci jejich společné cesty budou muset zabít navzájem.

Jungkook nečekal, neměl na co. Kdyby to udělal, zemřel by. Místo toho po čtyřech přelezl ručkovací část, nechávajíc za sebou krvavé stopy, a teď stál na počátku lávky, která by mohla – jako téměř vše tady – být jeho koncem.

S krátkým nádechem dodávajíc sám době špetku odvahy, se rozeběhl kupředu.

„Pět."

Byl ve čtvrtině lávky s první ránou na lýtku.

„Čtyři."

Polovinu měl na dosah stejně tak jako ránu na zádech.

„Tři."

Už se blížil. A dosáhl rány, která lízla jeho krk.

„Dva."

'Ale co teď?' Byla před ním dvoumetrová propast lávy, jenž se však nezdála horší než nůž prolétavajíc Jungkookovi těsně před očima.