Adamas

⋆II⋆

12|9||20|19

Hráči postupně odcházeli a v místnosti zbyl jediný člověk. „Hráči číslo deset, vyber si svou cestu," ozvalo se jako pokaždé předtím. Chlapec začal přemýšlet. Momentálně bylo v každé chodbě stejný počet hráčů, bylo na něm, ke kterým z nich se přidá.

Zrovna když kalkuloval svou poslední možnost, uslyšel za sebou zvuk, jenž mu byl povědomý, avšak nechápal, proč ho slyší právě teď a tady.

'Hologram? Ale jak? Vždyť tady by se nikdo neměl dostat.'

„Zadrž synu, nechoď tam," spustil hlas staršího muže plného obav. Chlapec se na něj otočil a uviděl tak před sebou svého otce, jenž neviděl už pár let. Netrvalo dlouho a došlo mu, jak je možné, že ho zde vidí. Byl ním znechucen a zátoveň nevěřil, že to jeho otec opravdu udělal.

Když v tom mu pohlédl do jeho lechce vrásčitých očích a najednou v sobě nedokázal probudit jedinou emoci. Neviděl ho už tak dlouho, ale i tak se mu nestýskalo. Neměl pak důvod být milý, natož tak zdvořilý. Věděl, kdo je jeho otec zač a taky věděl, jak by se k němu měl chovat, on už však dávno odmítal na tuto hru hrát.

„Nepleť se do toho, nech mě být. Nikdy ses o mě nestaral, tak nedělej, že máš najednou zájem."

„Jestli tam vejdeš, určitě zemřeš, pochop mě a vrať se domů, synu."

'Jak jako určitě? Kde vzal všechnu tu jistotu ?' Neměl však čas se tím zaobírat, a tak to hodil za hlavu.

Za ty roky, kdy žil jako tichý chlapec, už vyrostl. Už se neschovával v koutě se strachem v očích, byl z něj někdo jiný. Již se nebál dát najevo svou nenávist. Nebál se trestu, jaký by za to mohl dostat. Na tomhle mu nezáleželo. Po všech těch letech už věděl, co chce a nehodlal se toho vzdát. Ne, kvůli své rodině, která se o něj stejně nestarala. Nechala ho samotného. Jak by tohle pravá rodina mohla udělat? Nemohla. Ti lidi, ten člověk před ním, nebyla jeho rodina.

„To, co jsem žil, nebyl život," odpovídal s pevným hlasem. „Ani to kde jsem žil, nebyl můj domov. Tak mi dej šanci aspoň jednou žít tak, jak já chci."

Jeho otec, stále v šoku ze slov vlastního syna, nebyl schopný odpovědět. Byl ztracený.

„Neprosím tě, aby jsi mě zachraňoval, pokud budu umírat. Stejně pro lid budu jen další oběť hry, stejně mě nikdo z nich nezná. Nebude jim na mém životu záležet."

„Synu...takhle o sobě nemluv, není to pravda."

Klid v hlase čert vzal a chlapec se přestal zajímat, zda jeho slova zraní mužovy city. V očích se mu formovaly slzy, ale nenechal je projít ven. Bez výčitků pokračoval, zvedl svůj hlas, až si možná sám nebyl vědom, čeho se dopouští.

„Není to pravda?" zeptal se se sarkastickým úšklebkem. „Tak co to podle tebe teda je?! Kde jsou mí milující rodiče? Za všechno můžeš ty! Připravil jsi mě o život, který jsem měl žít!"

„Takhle to nebylo! Jungkooku! Snažil jsem se tě chránit! Celou tu dobu! Jde mi jen o tvé bez-"

„Jenže já o to nestál! Nikdy! Nechci tvou ochranu, nezajímá mě. Chci jen okusit to, o co jsi mě ty připravil. Chci si vzít to, co mi nálěžitě patří! Tak už mi prosím přestaň ničit život!"

A s těmi slovy – naprosto vyčerpaný – odběhl do tmy, do jedné z uliček, přičemž za sebou nechal prázdný hologram. 'Tohle se nemělo stát.' - byla jeho první myšlenka. Nemělo, rozhodně nemělo. Kdo ví, jestli se ještě někdy uvidí. Kdo ví, jestli dostanou šanci se ještě někdy omluvit, obejmout.