Střípky štěstí [4/4]

[20. Nebezpečná blízkost]

květen 2016

Imogen kráčela napříč jednou z mnoha chodeb, jimiž bylo protkané Malfoyovic sídlo. Nemohla spát, stejně jako několik posledních nocí. Noční můry ji provázely snad od dětství. Dříve to byly jen dětské představy, které jí po probuzení nemohly ublížit. Ale čím starší byla tím reálnějších obrysů nabývaly. Zdávalo se jí o ohni, který jí spaloval a způsoboval zas a znovu ty odporné jizvy na těle, zatímco ona křičela a nikdo jí nepřicházel na pomoc. Nebo o tom, jak zas a znovu schytává rány rákoskou, jak se její tělo pomalu zbarvuje modřinami a podlitinami, dokud téměř není vidět její kůže. A ty snad úplně nejhorší přišly po vánočním večírku v Kruvalu, při němž zabila Nikolu Andreikova. Ale nebyla v nich jeho smrt, ani ona jako smrtící monstrum, jako dcera smrti. Nýbrž Elias Löfgren, který celou tu situaci využil ke svému vlastnímu prospěchu.

Ten muž ji nepřestával děsit ani měsíce po jeho smrti. Občas se budila zborcená potem s myšlenkou na to, že si pro ni znovu přijde, že ji znovu přinutí se jí dotýkat a bude si s ní dělat, co bude chtít. Vždycky se za takové myšlenky napomínala. Nesnášela se za to, jakou nad ní má moc i po jeho smrti. Trvalo jí tak dlouho přestat se ošívat při jakémkoliv doteku kohokoliv, naučila se znovu si je užívat, ne se jich bát. Ale když si vzpomněla na Eliase Löfgrena jako by nebyla opět nikdo jiný než vyděšená šestnáctiletá dívka, která po nocích chodila do profesorova kabinetu. 

Obvykle ji po takových nočních můrách dokázala uklidnit Althea. Nehledě na to kolik bylo hodin, zamířila s ní do kuchyně, kde si společně uvařily čaj a seděly tam tak dlouho, než se Imogen uklidnila a obě mohly jít zase v klidu spát. Ale Althea byla pryč. Imogen neměla tušení kam zmizela a to pomyšlení ji děsilo. Jacob se ji vydal hledat, ale když se nevracel ani on Imogen začínala být čím dál víc nervózní. Ta nevědomost, co s její nejlepší přítelkyní je, ji ubíjela. 

Trhla sebou a musela se rychle opřít o zeď, když jí tělem projela bodavá bolest. Smrt se ozývala. Jako to dělala pokaždé, když se ocitla blízko trpícímu a umírajícímu člověku. Jako kdyby ji trestala za to, že si to zrnko její moci, co jí kolovalo v žilách, uzmula celé pro sebe a neměla zábrany. Byla to daň za její moc. Možná se jí znelíbila slova, kterými si Imogen před chvíli dodala odvahy. Možná ji chtěla vyvést z omylu. Její tělo nikdy nebude tak úplně její.

Několik vteřin se zavřenýma očima ztěžka oddechovala a trpělivě čekala, až bolest odezní. Na ten odporný pocit si nikdy nezvykne. Skoro jako kdyby s každou smrtí, kterou způsobí, nebo která se stane v její blízkosti, zemřel i kousek jí samotné. Čím byla smrt blíž, tím byla bolest horší.

Prudce oči otevřela, když jí ta myšlenka přišla do mysli. Čím blíž se nějaká smrt stala, tím byla bolest horší. Co když...?

Odstrčila se od zdi, která jí doposud sloužila jako podpěra, a nejistým, ale rychlým krokem se vydala směrem, odkud na ni smrt křičela. Jen v duchu doufala, že její domněnka je mylná. A ta smrt se netýká Althey. Byla pro ni téměř jako rodina, jako sestra, kterou nikdy neměla. Nemohla o ni přijít. Jen pouhá představa toho, že za chvíli někde narazí na její mrtvé tělo ji děsila a musela si silně zatnout nehty do dlaní, aby jí do očí nevhrkly slzy.

Postupně kráčela čím dál rychleji a bolest téměř přestala vnímat, jak nad jejím tělem teď převzal vládu pouze strach. Zahýbala zrovna za roh, odkud už to bylo jen malý kousek k místu, kde by našla odpovědi na svoje otázky, do čehosi vrazila a s klopýtnutím udělala několik kroků dozadu. Tedy, lepší označení by vlastně bylo do někoho vrazila. Přímo před ní se totiž tyčil James, s nečitelným výrazem jako vždycky.

Stihl ji chytit za paži dřív, než se odporoučela k zemi, ale nezdálo se, že by měl v plánu ustoupit a pustit ji dál.

„Uhni," nakázala mu hned Imogen, ale jakmile se ho pokusila obejít, jen ji stáhl za ruku zpátky a vykročil s ní pryč. Táhl ji za sebou jako malé dítě a Imogen si tak připadala neskutečně hloupě a pokusila se mu vykroutit.