Střípky štěstí [4/4]

[29. Unášet se polibky]

červen 2016

Philip si frustrovaně povzdechl a odhodil na stůl několik papírů, kterými se pročítal celou poslední hodinu. Složil hlavu do dlaní, aby se alespoň na chvíli schoval před nepořádkem, co kolem něj panoval. Na jeho stole se kupily složky se všemožnými případy, které zrovna musel řešit, vedle nich a sem tam i na nich, postávalo několik prázdných hrníčků od kávy. Někde pod tím vším ležel jeho mudlovský telefon. A Philip upřímně doufal, že během dnešního večera už ani jednou nezazvoní. A ne jen proto, že by ho musel rychle najít, což by se momentálně dalo považovat za nadlidský úkol, ale zejména proto, že potřeboval chvilku klidu.

Poslední týden měl pocit, že nedělal nic jiného, než že seděl na ministerstvu a snažil se odhadnout, kdy přijde další útok, nebo pobíhal někde po Anglii a snažil se reálné útoky řešit. Potřeboval pauzu. I kdyby jen na pár hodin, potřeboval úplnou pauzu od všeho.

Philip konečně zvedl hlavu a pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Blížila se šestá hodina. Možná by už mohl vypadnout z ministerstva, koupit si někde venku další kávu a pak si vyčistit hlavu během. A jakmile pomyslel na dobrou kávu, okamžitě věděl, kam jeho kroky z ministerstva povedou.

Rychle vstal od stolu, zastrčil si hůlku do kapsy a z opěradla židle vzal svou bundu. Pohled mu padl na stůl, kde se na něj ze složky, kterou před malou chvílí odložil, smála fotografie mladé hnědovlasé ženy. Pátrali po Natalie už několik dní a stále nebyli ani o krok blíž jejímu nalezení. Philip se za to nenáviděl. Nejen, že šlo o dceru jeho nejlepšího přítele, kterou znal celý její život, ale zároveň si vyčítal, že s jejím zmizením může mít něco společného fakt, že se Natalia poslední téměř dva týdny před svým zmizením, starala o jeho dceru, Altheu. Snažila se jí pomoct v návratu k normálnímu životu a zároveň měli oba naději, že by se Natalie mohlo podařit získat nějak zpátky Altheiny vzpomínky. Philip si byl téměř jistý, že za Nataliiným únosem stojí stejní lidé, kvůli nimž je na tom Althea teď tak špatně. A byla to jeho chyba.

Philip si povzdechl a po chvilce rozhodování vzal složku do ruky a strčil ji k několika dalším důležitým věcem do svojí tašky, než se mu podařilo z pod všech ostatních papírů vysvobodit jeho mobilní telefon. Konečně se tak vydal z kanceláře pryč. A jakmile se dostal z ministerstva do ulic Londýna, jeho kroky zamířily k již dobře známé kavárně.

Když zastavil přede dveřmi, Leslie Blacková se je zřejmě právě chystala zamknout. Jakmile si ho ale všimla, otočila klíčem zase zpátky a otevřela mu.

„Potřebuješ kafe." Nebyla to otázka, nýbrž pouhé konstatování. Otevřela dveře dokořán a kývla hlavou směrem dovnitř, čímž dala Philipovi pobídku a svolení k tomu, aby šel dál.

Ani na chvilku nezaváhal a okamžitě vešel. „Promiň, že tě otravuju takhle po zavíračce," poznamenal a sledoval, jak za ním zamkla dveře, aby už nepřišel nikdo další. „Nejspíš spěcháš domů za Fabim, že? Přísahám, že si dám jen to kafe a vypadnu. Ale jsi moje poslední naděje."

Leslie se na něj jen zlehka pousmála a dovedla ho k dřevěnému pultu, kde zkušeně zapnula kávovar, aby mu mohla kávu připravit. „Nespěchám nikam. Fabi je na víkend s Percym, takže na mě doma čeká jen postel a maraton mudlovských seriálů," odvětila.

Philip chvíli mlčky sledoval, jak mu zkušeně připravuje kávu. Oproti tomu, jaký ruch a rámus panoval po většinu dne na ministerstvu, tohle považoval za příjemný klid. Naslouchal hučení kávovaru a než se nadál, Leslie před něj postavila horký šálek a zanedlouho vedle něj přistál i malý talířek s kouskem čokoládového dortu.

„Chtěla jsem si ho nechat pro sebe na doma, ale když tě tak sleduju, usoudila jsem, že ho potřebuješ víc," prohodila Leslie.

Philip se na ni vděčně usmál. „Jsi moje spása, Leslie Blacková," prohlásil a okamžitě se do zákusku pustil.