Střípky štěstí [4/4]

[0. Noc mrtvolného ticha]

březen 2016, osm měsíců po událostech Střípků lásky

Ona březnová noc byla až nezvykle klidná. Londýnské ulice byly prázdné a ticho tak narušovaly pouze kapky deště, dopadající na dlážděné ulice. Jako by byly jediné, kdo se odvážil být v tu dobu venku.

V malém bytě na Grosvenor road Brian Buckley poslouchal, jak déšť venku šumí. Dodávalo mu to jistý pocit klidu. Měl rád deštivé noci, kdy usínal či, podobně jako dnes, pracoval za zvuku deště. Rád s si při práci nechával otevřené okno nad jeho psacím stolem skrz nějž k němu doléhal vítr a sem tam zanesl dovnitř i nějakou neposlušnou kapku dovnitř a ona dopadla na hustě popsaný papír, co ležel před Brianem na stole. 

Mladý kouzelnický novinář to ale téměř nebral na vědomí, jak moc byl zabraný do své práce. Slova na papíru přibývala, jak hrot pera klouzal rychle a s lehkostí po bílém papíře. Brian musel článek ještě dnes v noci dokončit, pokud chtěl, aby ho jeho kolegové hned zítra publikovali v Čarodeníku. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposled, co pracoval takhle pozdě do noci, jelikož se snažil stihnout další vydání. Za poslední měsíce, kdy v Čarodeníku pracoval už několikrát v noci, nebo brzy nad ránem, odnášel své texty do redakce těsně předtím, než šly noviny do tisku. Nebylo to pro něj nic nového.

Podíval se na hodinky, tiše tikající na jeho zápěstí. Oznamovaly mu, že se blíží teprve jedna hodina ráno. Pokud pospíší, může mít článek hotový do dvou a nejpozději ve tři ho ponese do redakce. Možná by si mohl i na hodinku nebo dvě na chvíli odpočinout, než se do redakce vydá. Ale ne, mohl by tak zaspat a jeho článek ztratí na aktuálnosti a ty hodiny, během kterých se dneska pídil po informacích a snažil se zpovídat zaměstnance ministerstva a velmi nenápadně i mudly, přijdou vniveč. Ne, na spánek bude čas později. Probdělá noc za to, že opět upozorní na ono palčivé téma, jež poslední měsíce hýbe kouzelnickou společností, rozhodně stála.

Považoval za svou povinnost jako novináře společnost informovat o tom, o čem se jiní mnohdy ani neodvážili psát. V Denním věštci a jiných kouzelnických médiích sice vyšlo pár článků, ale ve srovnání se zpravodajstvím, jaké podával Brian to byl slabý odvar.

Nechtěl jim to mít za zlé, ale ne vždycky se dokázal nerozčílit, když pročítal noviny a nenašel v nich ani čárku o tom, co teď zmítá kouzelnickou i mudlovskou společností a jaké nebezpečí všem hrozí. Měli strach, to chápal. I on ho měl. S každým dalším článkem větší, aby řekl pravdu, ale nikdy by se svým psaním nepřestal. Nemohl si rádoby bezstarostně psát o něčem jiném, když jim všem hrozilo větší a větší nebezpečí. 

Škrábání pera po papíře na chvíli ustalo, když Brian přerušil práci, aby si část, jež právě napsal, po sobě přečetl.

„Stoupenci temna se opakovaně pokoušeli narušit doposud stabilní bariéru mezi kouzelnickým a medlovským světem. Útoků stále přibývá. Už se netýkají jenom mudlů. Během posledních dvou týdnů došlo hned ke třem útokům na příslušníky z řad kouzelníků. Nemluvě o únorovém útoku na Azkaban, při němž zemřeli tři tamní strážci a útočníkům se podařilo osvobodit osm vězňů.

Z těchto uprchlíků si jeden z nich odpykával v Azkabanském vězení ten nejdelší, doživotní, trest. Theodore Delacroix byl za druhé kouzelnické války věrným stoupencem Lorda Voldemorta. V době Voldemortova pádu mu bylo pouhých sedmnáct let. Během následných procesů s Voldemortovými stoupenci, byl jedinou výjimkou mezi takto mladými smrtijedy, neboť jako jediného ho nejvyšší soudce kouzelnického soudu, Justus Pilliwickle, odsoudil k doživotí právě v Azkabanu.

Brian přestal poklepávat perem o desku stolu, přeškrtl několik vět a přepsal pár vět a chyb, jež se v jeho textu vyskytly. Z poza jeho zad se ozval zvuk, který ale sotva vnímal. Zoya se nejspíš jen převalila v posteli, to nebylo nic nového. Nezvládla spát dlouho v jedné poloze, jak Brian moc dobře věděl. Zvykl si na to během své noční práce natolik, že ty zvuky sotva vnímal. Často byl tak zabraný do práce, že jen okrajově vnímal cokoliv jiného než text před ním a proud svých myšlenek. 

Promnul si unavené oči. Dneska by spánek rozhodně nebyl od věci. Po celodenním pobíhání byl unavenější než obvykle. S tichým zívnutím posunul hůlku na jeho stole, aby vrhala více světla na papír a méně světla jemu do obličeje, než se opět pustil do psaní.

Právě Delacroix spolu s dvěma dalšími uprchlými – Carlottou Pinkstoneovou a Mavis Selwynovou, byl spatřen včera, osmadvacátého března, na Mayfair, kde ohrožovali skupinku asi šesti mudlů, než na místo dorazili příslušníci ministerstva kouzel. Delacroix s Pinkstoneovou a Selwynovou však utekli a nezanechali po sobě žádné stopy dopomáhající k jejich dopadení. Všem mudlům, jež byli svědky, byla vymazána paměť a nedošlo tak k tolik obávanému prozrazení kouzelnického světa. Avšak bariéra, jež naše světy odděluje přestává být pevná. A události jako tato ji značně ohrožují.

Ministerstvo kouzel opakovaně odmítá vysílat bystrozory na místa možných útoků, aby byli připraveni chránit mudly. Spoléhá na mudlovské strážce pořádku. Ale ti proti kouzelníkům s hůlkami, kteří se neštítí ani těch nejhorších kleteb, nemají moc šancí. Je třeba abychom tedy my, obyčejní lidé, převzali zodpovědnost do svých rukou. Chraňme naše mudlovské přátele, rodiny, blízké i pouhé sousedy. Kdo je ochrání, když ne my? Copak je chceme nechat napospas temným silám, které proti nim zbrojí? Chceme je nechat napospas hrozbě, o níž nemají ani ponětí a proti které se nemají, jak bránit?

Jsou to stejní lidé jako my. Otcové, matky, děti, přátelé. Zaslouží si

Věta na papíře zůstala nedokončená, když se Brian bezvládně zhroutil před sebe na psací stůl. Ruka s perem zůstala ochable ležet vedle popsaného papíru. Místností se rozlehlo mrtvolné ticho. Dokonce i déšť venku pomalu ustal, když Brian Buckley naposledy vydechl. 

Až se jeho přítelkyně ráno vzbudí, bude si myslet, že pouze usnul během práce. V první chvíli ji ani nepřijde do hlavy hrůzná myšlenka na to, že Brian nedýchá a jeho tělo mu vypovědělo službu. Jí i všem ostatním dojde, co se v malém bytě na Grosvenor road stalo, až ve chvíli, kdy se podívají na papír ležící před Brianem a uvidí na něm dvě slova, jež vypadala, jako kdyby je do papíru někdo vypálil. 

Svobodu kouzelníkům.