Střípky štěstí [4/4]

[22. Hořkosladké myšlenky]

květen 2016

Návrat Althey zpátky domů vyvolal ve všech členech rodiny a jejích blízkých jak překvapení, tak velké obavy. Althea se sice vrátila, ale zaplatila za svůj návrat krutou daň. Neměla tušení, co poslední měsíce, poslední téměř dva roky dělala. Nepamatovala si s kým trávila čas, kde celou tu dobu byla a ani si nedokázala příliš jasně vybavit člověka, který za její aktuální stav mohl. Většinu času trávila sama v pokoji a listovala všemi možnými fotoalby, jimiž ji rodina zásobovala s nadějí, že se rozvzpomene.

Když ji Natalia Lloydová poprvé od jejího návratu spatřila, měla pocit, že sleduje rozbitou hračku, kterou někdo zničil a neobtěžoval se ji spravit. I člověk, co ji nikdy v životě neviděl musel poznat, že je s ní něco špatně. Althea si sice vzpomínala na většinu svého života, ovšem fakt, že její poslední vzpomínky jsou z roku 2014 a nyní je rok 2016 a ona je obklopená v podstatě cizími lidmi, ji dost zaskočil. Byla vůči všemu naprosto apatická. Nechtěla nic dělat, nechtěla s nikým mluvit.

Kdyby nebylo Natalii, nejspíš by si ji nechali v nemocnici na oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly. To ona vyhověla Philipově žádosti a jakožto lékouzelnice se přimluvila u lékouzelníků U Munga a oni pustili Altheu do domácí péče. A ač měla v Bradavicích práce až nad hlavu, nedokázala Philipovi říct ne, na jeho prosbu o tom, zda by se pokusila Altheinu paměť spravit. A jestli by jí dokázala nějak pomoct. Natalia souhlasila. Bylo jí Philipa líto. Před několika měsíci ztratil svou lásku, chvíli na to se rozhádala s dcerou a když se mu konečně vrátila, tak si na nic včetně něj nevzpomínala.

Obvykle během svého volného víkendu, který vždycky měla jednou do měsíce, jezdívala za rodiči, ale tentokrát neměla na rodinnou večeři vůbec myšlenky. Byla si jistá, že jejich tradiční rodinná večeře by se jistě neobešla bez toho, aniž by se jí máma vyptávala na to, jak zvládá Charlesovu smrt, jak se cítí, jak jí je. A neměla sílu na tyhle otázky teď odpovídat. Proto se rodičům omluvila, že tenhle měsíc nedorazí a místo toho plánovala strávit co nejvíce času s Altheou, ve snaze přijít na jakýkoliv způsob, jak obnovit její paměť. Nějaký způsob přece musí existovat, říkala si pořád.

Ale po prvním dni, který s Theou strávila měla pocit, že je tam úplně zbytečně a akorát situaci zhoršuje. Althea s ní skoro nemluvila, jen mlčky přijímala fakt, že není v pokoji sama. Brala si od ní ampulky s lektvary, kroutila hlavou nebo přikyvovala, když se jí Natalia na něco ptala, či vyprávěla, ale to byla veškerá její reakce. Objímala se pažemi, seděla v křesle a hleděla do prázdna. Nakonec se uvolila alespoň k tomu, aby si prohlédla rodinná fotoalba a pokusila se poznávat osoby na fotografiích. Natalia seděla u ní a o všech jí vyprávěla. Ale neměla tušení, jestli ji Althea vůbec brala na vědomí. Jen zamyšleně zkoumala fotky.

„Nechám ti chvíli soukromí," prohodila jemně Natalia, když Althea přestala úplně reagovat na její vyprávění.

Položila na její noční stolek malou ampulku lektvaru a vstala ze země, kde do teď seděla. „Kdybys chtěla spát, tohle je lektvar, který ti pomůže usnout."

Althea k ní na chvíli zvedla hlavu a přikývla. „Děkuju," promluvila najednou, „za všechno."

Pak se zase vrátila k fotkám a už nijak nedala najevo, že by byl v místnosti kdokoliv jiný. Natalia ji ještě chvíli starostlivě sledovala, než pokoj tiše opustila a vrátila se do obývacího pokoje, kde posedával Philip. Okamžitě zpozorněl, když jeho kmotřenka vešla do místnosti.

„Nějaké novinky? Jak je na tom?" zeptal se okamžitě.

„Když jsem odcházela, tak mi poděkovala. A už jsem ji přiměla dělat něco jiného, než jen sedět a sledovat zeď," povzdechla si Natalia a usadila se na pohovku. „Strávila skoro dvě hodiny tím, že si prohlížela jedno fotoalbum. A teď má další. Někoho tam hledá. Nejdřív jsem si myslela, že hledá vás, aby si ujasnila, kdo je její rodina, ale po dnešku... Mám jinou teorii."