Vyjde to?

Jak to opravit?

Naštěstí diskuze, která navázala na Richardovu otázku, nezmiňovala ani jedno jméno že zúčastněných. Vlastně ani nemohla. Kdo by to byl tušil, že mezi Ondrou a Igorem něco bylo? Nikdo, tedy kromě nich dvou.

I když od jejich styku uběhlo už několik dní, oba na to mysleli. I když chtěli zapomenout, vymazat tu vzpomínku, nešlo to. Ondra si přál zapomenout, protože moc dobře věděl, že vedle Jany nemá šanci. Igor zase chtěl zapomenout, protože Jana je jeho žena a on ji chce být věrný. A ani to nezvládl.

Také ho za poslední dny užírala taková vina, že měl pocit, že se jí nezbaví nijak jinak, než že se bude muset svěřit té, kvůli které se tak cítí, Janě.

A aby to nebylo všechno, přemýšlel nad tím, jak vztah mezi nimi dvěma, Ondrou a Igorem, vylepšit. Jak ho vrátit to těch starých kolejí? Co když je ale na staré koleje ten vlak moc těžký? A nebo už dávno ujel? To vše mu jezdilo hlavou, od rána až do večera.

„Dáš si teď večeři?” Zeptala se Jana a odtrhla Igora od jeho myšlenek. „Ne, děkuji” odpověděl Igor, přemýšlíc, zda ji to říct, či neříct. „Dobře, dám ti to na stůl, tak si to pak ohřej.” Otočila se a položila Igorovu večeři na stůl, tak, jak řekla.

„Můžu se tě na něco zeptat?” Řekla, zatímco si sedala na gauč vedle něj. Igor na ni upřel svůj pohled. „Mám pocit, že tě něco trápí. Už pár dní. Jsi takový skleslý, co se děje?” Igor strnul, pár vteřin na ni koukal, jako na obraz boží. „Mně se svěřit můžeš, já jsem přece tvoje žena.” No právě. „Nic” odpověděl Igor „jen je toho teď moc víš, jak teď máme další turné, tak je toho hodně no.” Jeho žena neviděla jediným důvod, proč mu nevěřit, proto se rozhodla mu věřit a doufat, že to myslí vážně.

Igor se rozhodl řídit se tím, že malá lež nikdy neublíží. Ale na co nemyslel je to, že ať už je ta lež sebemenší, vždy vypluje na povrch. A může ztropit něco, co se už nepůjde dát opravit.

I když ho vina trápila vím dál víc, tím více se snažil tvářit, že je vše v pořádku, hlavně tedy před Janou. Vlastně k ní byl milejší než kdy předtím, což i jí samotné přišlo jaksi podezřelé. Ale vždy, když se ho ptala na to, co ho trápí, odpověď byla vlastně pořád stejná. „Nic, práce.”

Další datum vystoupení se přiblížilo blesku rychle. Igor ani nestihl mrknout a opět musel čelit následkům svých rozhodnutí. Všichni se sešli na domluveném místě, kde pomalu skládali věci do dodávky, což už byl takový jejich zvyk.

Každý si pak sedl na své obvyklé místo, vedle těch, se kterým je jim nejlíp. Což u Igra a Ondry už moc neplatilo. I když si přáli, oba dva, ten jejich vztah vylepšit, pohled na druhého je přenášel zpět do reality, kde museli čelit hnusné pravdě.

Když přijeli na místo, udělali, to co vždy. Vyložili všechny věci, jak ty na vystoupení, tak jejich osobní, a šli se pomalu chystat.

Servis, který se jim tam dostal, nebyl zrovna zvykem. Každý z nich měl totiž svou vlastní šatnu, čehož si velmi vážili. Sice byla taková hodně jednoduchá, jen jedna židle, křesílko, stůl, skříň a zrcadlo, ale to jídlo, co pro ně připravili bylo více, než luxusní.

Když byli všichni ve svých šatnách a připravovali se na vystoupení, což v jejich jazyce znamenalo si dát nějaký ten alkohol na posílení myšlení, Ondra se rozhodl jít si promluvit s Igorem. „Můžu si s tebou promluvit?” Zeptal se Ondra Igora, zatímco stál za dveřmi jeho šatny. Igor otevřel dveře a výrazem v tváři a gestem ruky mu naznačil, že má jít dál.

„O čem?” zeptal se Igor, zatímco si naléval do sklenice vodu, kterou zde měli připravenou. „To moc dobře víš.” Odpověděl Ondra. Igor se napil ze sklenice, voda v ní byla ještě trochu studená. „Já nechci, aby ses cítil provinile. Já... Byl jsem opilý, takže vím, že to byla chyba. A taky vím, jak moc ti záleží na Janě.” Igor se podíval upřímně na Ondru, který seděl v křesle, šel k němu trochu blíž. „Já si asi potřebuji to rozmyslet.” „Co rozmyslet?” zeptal se zmateně Ondra. „Všechno.”