Vyjde to?

Velká otázka

Všechno? Co tím vlastně myslel? Všechno jako jeho a Ondru? Nebo Janu?

Od jejich posledního vystoupení opět utekla nějaká voda, ale narozdíl od toho předtím se Igorův vztah s Janou spíše zhoršil, než zlepšil. A to jí to ani neřekl. A vlastně se rozhodl, že ani neřekne, protože Janu chce mít vždy nablízku. Což ho ovšem přivádělo na myšlenku, miluje ji?

Jistě, má Janu rád, prožili toho spolu strašně moc. Setkali se poprvé při něčem, co oba rádi dělali, divadlu. A pak to šlo dál, největším problémem bylo zpočátku to, že byli oba ve vztahu, což jejich lásce trochou bránilo, ale jak se říká, co má spolu být, spolu bude, a nakonec z toho jejich vztahu, později manželství, vznikly tři děti.

Svoje děti měl Igor hrozně rád, byl na ně pyšný a oni na něj. Vlastně ho to nutilo trochu přemítat nad tím, že nebýt jich, nejspíš by s Janou už nebyl. Anebo byl. To nikdo neví. Dokonce ani sám Igor.

Potřeboval si odpočinout, vypnout, odjet. „Jani?” zeptal se Igor Jany, která stála u zrcadla v jejich ložnici a česala se. „Myslíš, že bych mohl na pár dní někam odjet?” „Jako spolu?” otočila se Jana a nevěřila svým uším. Igor se trapně pousmál, dostávat se u tohoto bude chtít hodně přemlouvání. „No víš, já sám. Potřebuji si urovnat myšlenky.” Jana se opět otočila zpět k zrcadlu. Po chvilce trapného ticha se rozhodl Igor něco říct. „Hele já vím, že si teď myslíš, že jsem hrozný, ale” zvedl se z postele a šel směrem k Janě „je toho teď moc a potřebuji si srovnat svůj život.” Pohladil Janu po vlasech. „Dobře.” Igor se na ni tázavě podíval. „Takže můžu?” Jana hleděla na něj, neschopná slov. Pokrčila rameny, zvedla se a odešla s místnosti. Jasná známka nesouhlasu.

Občasný hřích ale nevadí, ne? Tak se tedy Igor vydal pryč. Rozhodl se pro Slovensko. Ten klid slovenské přírody, ten vzduch, ty hory. To všechno má Igor rád a perfektně mu to pomáhá relaxovat. Samozřejmě, začne se mu brzy stýskat po domově, po dětech, vlastně i po práci, na kterou se ale snaží nemyslet, přeci je já dovolené, ale tyto myšlenky nechává volně vyplouvat ze své hlavy. Takové ticho už dlouho nezažil, dokonce ani ne doma. Ale ne nadlouho.

Po několika dnech od jeho zmizení z České republiky se mu sám od sebe ozval jeho kolega. Ondra. Když viděl oznámení s jeho jménem na svém telefonu, jeho tělem projel takový divný mráz. Ne úplně mráz, spíše nadšení? Něco víc? To určitě ne. Nejspíše je to něco pracovního, protože na to druhé radši ani nemyslel.

Neváhal moc dlouho a zprávu otevřel. 'Ahoj, byl jsem u tebe doma a Jana říkala, že jsi prý na Slovensku. Je to kvůli mně? Hele Igy já nechci, aby ses kvůli mně trápil. Takže jestli to bude nutné, klidně odejdu z Partičky. Jen kvůli tobě. Prosím, až se vrátíš, tak se u mne stav. Ale zatím si užívej dovolenou. Tak ahoj. Ondra'

Igor, který trochu litoval všeho, co se mezi nimi stalo, ale vlastně ani nelitoval, nevěděl, co má dělat. Je na dovolené, na které se mu podařilo skvěle na vše zapomenout. Teď se mu to ovšem vybavilo v novém světle. Jasnějším, možná i hezčím.

Mohl za to vůbec tehdy alkohol? Nechtěl to tak? Už jsou tu zas ty myšlenky. Ty, které celou dobu úspěšně zaháněl. Kéž by vypadly z té jeho hlavy a nechaly ho aspoň na chvíli být.

Ta SMSka mu ale také pomohla uvědomit si další věc. A to, že když od problému uteče, tak se nevyřeší, spíše naopak. Vlastně už jen to, že Ondra byl u NĚHO doma by byl velký průšvih. Vlastně byl rád, že tam teď nebyl, protože by, ač nechtěně, všechno řekl Janě, čímž by si zničil život.

Po zbytek dovolené přemýšlel nad tím, co Ondrovi řekne, až k němu půjde. Vlastně ani nemyslel na svoji ženu, na kterou většinou myslí celou dobu, co je pryč. Občas mu hlavou proběhla myšlenka na děti, jinak samý Ondra. Vlastně si uvědomil, že to co k Ondrovi, necítil nikdy k nikomu jinému. Ani k jeho ženě. Ale co to bylo? Co byly ty zvláštní stavy, které dostával vždy, když Ondru viděl? Ta lehká nevolnost a stydlivosti, kdykoliv se měl před ním převlékat. Co to bylo?

Cestoval zpátky domů vlakem, nechtělo se mi řídit, navíc cesta vlakem je dobrodružnější, i když občas složitější. Sedl si do prázdného kupéčka, kam si položil všechny svá zavazadla a lehl si na sedačku, neboť byl unavený. Šel na něj spánek a při usínání přemýšlel nad tím vším. Když v tu ho napadla jistá věc. Vykulil oči, podíval se před sebe, sedl si a zeptal se sám sebe: „Miluji ho?”