One shots (multi)

~I'll gladly walk through the gates of hell,if you're by my side ~{Ogor}

Chybíš mi,
Úplně teď vidím jak se tváříš. Obočí máš zamračené, ústa v mírném úšklebku a v hlavě ti vyskakuje myšlenka "proč mi to píšeš?". Upřímně? Mám ji v hlavě taky. Ale narozdíl od tebe si na ni umím odpovědět. Udělal jsem chybu, že jsem tě nechal jít. Teď už jsem si tím jistý a láhev alkoholu v ruce mi to jen potvrzuje.

Když jsi se na mě v šatně naposledy podíval a věnoval mi smutný úsměv, už v tu dobu jsem věděl, že to je špatně. Že bychom měli být spolu , navždy, tak, jak to měl osud v původním plánu. Ale osud by se neměl dráždit a já to ,bohužel, udělal. Naštval jsem ho tím, že jsem potřeboval čas, který osud ve své osnově neměl. A ty, ač jsi ho chtěl respektovat, jsi to už nevydržel. Já to chápu , udělal bych to samé. Napětí v šatnách bylo větší a větší,až přešlo do hádek celé šestice. Dával sis to za vinu, aniž bys musel. Myslel jsi, že odchod všechno vyřeší. Do teď ti lehce vyčítám, že jsi mi to neřekl dřív. Že jsem ti nemohl pomoct s démony a nabídnout ti otevřenou náruč.

A co se od té doby změnilo ? U mě vůbec nic. Stále mám děti, ženu a stále mám pro tebe slabost. Nevím , jestli vůbec někdy mít přestanu. Vím, že i ty máš děti, snoubenku a úspěšnou kariéru, ale vzpomeneš si někdy na mě tak, jako já na tebe vzpomínám ? Usmíváš se , když mě vidíš na jakékoliv obrazovce ? Máš stále ten přiblblý úsměv, když někde vyřknu vtip? No , ta poslední otázka byla spíše řečnická. Na Lovu mi potvrdilo, že ano . Však ty ostatní si kladu denně a to byl jen ždibec z toho, co mi putuje hlavou.

Když jsme se poznali, měl jsem nasazené svoje brýle. Díval-li se člověk přes ně, všechno viděl krásnější. Nebyly však růžové. Byly zakalené, ale když zasvítilo slunce, život dostal krásnější barvy. Díky nim jsem nejspíš viděl, co v sobě skrýváš. Jak kdyby se tvoje modro-šedé oči najednou staly paletou všech těch barev, co se mísily v tvojí duši. I tak, s brýlemi i bez nich, jsi vždy byl nádherný.

Občas ve snech vidím obraz. Stojíme spolu na voru uprostřed jezera.Dohlédneme na každou pevninu v okolí a i přes to se na žádnou z nich nemůžeme dostat. Umíráme. Pomalu, ale jistě. Nezbývá nám nic jiného, než čekat kdo z nás odejde první. Může skočit do vody a utopit se, nebo jen čekat na zvonění svého umíráčku.Každý musíme být na druhé straně toho plavidla, abychom se nepřevrhnuli. Nezbývá nám nic jiného, než zírat jeden na druhého. A je to ten nejsmutnější sen. Bez vody, bez jídla, bez pravé lásky a na pokraji života. Je neuvěřitelné, jak se sny občas s realitou prolínají. Bohužel někdy i v tom špatném. Ale radši bych měl žízeň a hlad, než prožívat život bez tebe. Asi si za to stejně můžu sám.

Vždy, když se probudím, doufám, že v jednom z těch snů najdeme způsob, jak se dostat jeden k druhému bez převážení. Že v jednom z těch snů jsme spolu a jsme šťastní. Stále bychom umírali, ale tentokrát spolu. A rád projdu branou do pekel, pokud budeš po mém boku. Doufám, že to čteš, páč jestli ne, je to celé zbytečné. I když spolu žádnou branou neprojdeme, snad se za jednou z nich setkáme. Zase ucítím tvoje rty i doteky a to bude pro mě ten slibovaný ráj.

Občas si představuju , že jsi tu se mnou. Tiskneš si mě k sobě v objetí a přesvědčuješ mě,že vše bude zase dobrý. Pak si uvědomím, že přesně to jsem měl udělat já už před několika lety a zase jsem tam, kde jsem byl. Dřív jsem byl hloupý, když jsem přehlížel svou lásku k tobě a stavěl před ni všechno ostatní. Omlouvám se. Miluju tě. Chybíš mi.

-Igi