One shots (multi)

~I hope I will be next~{Ogor}

Nebe bylo sytě modré a tráva jasně zelená, avšak oči přítomných lidí byly smutné. Slzy padaly po tvářích připomínajíc vodopády a ruce se je snažili setřít. Smrtka si vzala do nebe další duši, stálo jí to za to?
Igor stál vedle Richarda a očkem ho sledoval. Brečel. Ano to Igi taky, ale Ríša vypadal, že brzo odpadne. Ano, už byli staří a léto roku 2045 už se blížilo ke konci, ale nikdo takovou ztrátu nečekal. Tohle léto si vzalo až moc velkou oběť.Kluci přišli o kolegu,nejlepšího kamaráda , avšak Richard přišel o osudového parťáka. Za Igorem stál Jakub Kohák s Michalem Novotným, však Marián Čurko s Danem Danglem stáli trošku dál.

Když rakev,v jejímž nitru navždy dřímal menší muž, spouštěli dolů, slova se chytil právě Dano.

„Dámy a pánové, účinkoval pro vás Michal Suchánek." To v tu chvíli vzalo asi všechny. Igor si utřel tváře do rukávu a na okamžik zavřel oči. Když je otevřel, Dano v ruce držel dřevěnou nohu židle a pustil ji do prostoru mezi rakví a hlínou. Skvělá metafora, i když poněkud bizární.Židle na třech nohách stát nemůže a už vůbec ne ta partičkovská.

Dano pak dál mluvil, Igi ho však neposlouchal. Jeho pozornost upoutala postava stojící v dáli. Černý oděv , hlava sklopená. Říká se, že se lidi po smrti chodí v této podobě dívat na svůj pohřeb.Jiní zase říkají, že v povzdálí stojí lidé,o kterých rodina ani přátelé neví. Copak byl Michal členem nějaké tajné společnosti?

Do hrobu se házeli růže a hrsti hlíny. Poté se s přáním upřímně soustrasti podávali ruce zdrcené rodině. Ríša pak padl Igorovi do náruče. Jak kdyby půlka jeho najednou zmizela. Igor ho jen objal a nic neříkal. Občas je lepší, jen lidem ukázat, že jste tu pro ně, než je přesvědčovat, jak všechno bude dobré. Na to musí přijít sami. Nakonec se Igor s Richardem posadili před hrob a sledovali, jak hrobař lopatou hází hlínu do díry. Ostatní už odešli, byli tam jen oni dva, hrobař a stále ta neznámá postava v dálce.

Seděli tam opravdu dlouho, moc se jim na trachtu nechtělo. Hrobař už též s vyřknutím upřímné soustrasti odešel, dokonce i ta neznáma osoba nejspíš odešla a byli to oni, kdo u Michalova hrobu zůstali nejdéle.

„Vysmál by se nám, že brečíme jak buzny."  Zašeptal Richard s hlavou v dlaních.

„To je pravda. A dostal by pak svůj typicky záchvat smíchu." Igor se usmál a hřbet ruky si otřel o čelo.

„A pak bychom ho něčím vytočili a on by byl schopný nás za to přizabít." Ozvalo se ta nimi. Oba se otočili a spatřili muže oděného v černém obleku, hlavu měl skloněnou, však oni mu do tváře viděli. Modrošedé oči plné lesku, mokré tváře a smutný výraz. „A my bychom byli zase připosraní."

„Ondro...to ty jsi byl celou dobu vzadu?" Igi byl trošku překvapený. Čekal, že se Ondra objeví, ale ne takhle mysteriózně.

„Nepřišlo mi správné být ve předu a mezi všemi těmi lidmi. Ještě by to mohlo vyvolat nějakou scénu a o to nikdo nestál." Ondra si utřel další slzu a sledoval kámen před sebou, na kterém stálo jméno jeho kamaráda. Jak moc mu to všechno chybělo. Pomlouvání,jejich společný smích, sdílení příhod ze života  a hlavně,především, on sám a jejich přátelství.

„Sedni si." Pobídl ho Richard a Ondra tak udělal. Zase se sešla původní čtveřice, tentokrát však ne tváří v tvář. To přijde, až jindy a jinde. Chvilku mlčeli, dokud nezačali společně vzpomínat. Přiblble se usmívali, i když jim z očí stále tekly slzy.

Pak se postavili, byl čas jít , i když se jim vůbec nechtělo. Když teď z hřbitova odejdou, už to nebudou oni, protože jejich část tam leží zakopaná. Jak kdyby ze čtyř živlů najednou zmizel oheň. Jak kdyby někdo ukradl kolo vozu. Jak kdyby zmizelo jedno roční období. Jakoby člověk přišel o jeden ze svých smyslů.